Na poslední chvíli

Konec září je vždycky časem, kdy bych měl předat odboru státní sociální podpory (neboli sociálce) dokumenty o mých příjmech za minulý rok. Musím se pochlubit, až do loňska jsem to vždy zvládal s několikaměsíčním předstihem.

Letos ale došlo k nějaké poruše v časoprostorovém kontinuu, takže jsem horko těžko minulé pondělí šťastně vyslal svoji nejmilejší za nemilými úřednicemi.

V pondělí se tam kvůli nekonečným frontám nedostala. V úterý taky ne. A ve středu si mě odchytila při koupání Míši a pronesla: "Tak hele, drahouši." A mně bylo jasné, že nastal průšvih. Taky že ano.

Úřednicím prostě nestačí potvrzení, že jsem si daně vyřizoval sám, ony tam prostě musí mít ještě zvlášť potvrzení mých příjmů ode všech dvou mých loňských zaměstnavatelů. I nastal chaos. Poslal jsem tedy úřední listinu staršímu zaměstnavateli a čekal.

V úterý (toto) už došla mojí ženě trpělivost, i zavolal jsem do bývalé práce, co a jak. Dozvěděl jsem se, že to v pondělí dávali do pošty, takže to možná ve středu přijde.

Leč to nestihnu, uvědomil jsem si, a chaos zařadil další rychlostní stupeň. Nejdříve jsem se proběhl (15 minut tam a 15 zpátky) na sociálku pro druhý formulář. Pak jsem si odchytil Pierra, který mi mile sdělil, že stran vyplnění tohoto formuláře mě může uspokojit jedině Lenka, která sídlí na opačné straně Brna. Nezbylo mi než se vnořit do MHD a vyhledat Lenku.

Lenka, jak mě uviděla, zajásala, že se našel ještě větší zmatkař než ona, a pak spustila stavidla své výmluvnosti, takže to, co by se dalo udělat za 10 minut, jsme vyřizovali třikrát tak dlouho. Nicméně potvrzení jsem z ní vymámil, slíbil jsem jí, že si za to připlatím, a jásavě dorazil domů.

No a tuto středu, poslední možný den, odevzdala moje manželka všechny papíry sociálce a máme zase skoro na rok klid.

Hezký den!

Průlety

Vždycky cestou do práce se těším, až se přiblížím Brnu natolik, abych v rádiu, které je součástí stařičkého walkmana, zachytil i jiné stanice než Radiožurnál (hrůza), Impuls (hrůza na druhý rychlostní stupeň) či Frekvenci jedna (něco mezi tím).

Je to dáno tím, že na uvedených stanicích slyším buďto infantilní moderátory (Impuls) nebo naprosto příšernou hudební náplň (všechny tři stanice).

Posuďte sami: Umístím sluchátka, nacvičenými pohyby projedu uložené stanice a najednou mi začne přihřátý hlas zpívat:

"Jsi krásnější než Růžek,
jsi žár, z nějž mám teď úžeh..."

A v tomhle si udržujte normálnost.


Sobotní oslava narozenin Jitčina otce byla dobře naplánována a pro mě to byla možnost projevit vděk člověku, který tím, že souhlasil, abych si odvedl jeho nejmladší dceru, napomohl k tomu, že jsem dnes šťastným dvojnásobným otcem.

Na místo jsme dorazili odpoledne jako první z gratulantů. Švagr s částí rodiny dorazil asi o hodinu později, nejstarší neteř ještě později a prostřední neteř až za tmy (což vzhledem k tomu, že na kole nemá světlo, byl slušný výkon). Průběh byl celkem krásně naplánován na kombinaci konzumace kuřat a alkoholu. Obojího bylo dosti. Inu, ano, překročil jsem svůj roční limit, přiznávám. Ale jen mírně.

V neděli ráno mě přišla nejdříve vzbudit Pavlínka v doprovodu synovce Ondry. Potom se samostatně dostavil Míša, který, sotva mě spatřil, se rozřehtal na celé kolo. Nevím, co mi tím chtěl naznačit, a radši po tom nebudu pátrat. Ale tak nějak mě přiměl k tomu, že jsem se sesunul z postele, uvedl do stoje a odnesl své tělo k ranní hygieně a snídani.

Což o to, to by ještě bylo normální, ale proč mi po sobotním chlastání bylo blbě až v pondělí, je mi záhadou.

Naše Miniměsto začíná být slavné. Poté, co se jeho reprezentantka objevila mezi finalistkami Miss Yks Yks El (nebyla to ta dvoumetráková parodie na Golema ani 105kilová vítězka), máme druhé zastoupení mezi dvacítkou finalistů letošní Superstar. A to se vyplatí. A proto volejte a objednávejte.

Hezký den!

Já zblázňuji se nyní

Je to tak.

Přiznejme si, že je poněkud zvláštní půjčovat si naše vlastní auto, že ano. Na druhou stranu, když připustíme, že ono auto bylo dočasně v pouze částečně pojízdném stavu, už se nám pomalu ale jistě rozsvěcuje. A momentálně je už ve stavu pojízdnosti téměř stoprocentní.

Nad zlato může být sůl (viz kultovní pohádka s Werichem v hlavní roli obézního krále), nafta (viz Pražský výběr), ale pro mě byl nad zlato papír. A to docela obyčejná áštverka.* Jenže ona áštverka obsahovala přesný výpis mých příjmů a výdajů za minulý rok. Převrátil jsem celý byt vzhůru nohama, abych ji nakonec našel ve skříni, do které nikdy papíry tohoto typu nedávám.

A potom jsem byl v šoku, když na mě z televizní obrazovky koukal krasnoarmějec. Vybaven všemi atributy krasnoarmějectví (pravidelnou konzumací vodky zarudlý obličej, na hlavě čepice, se kterou by neprošel skrz šedesátky dveře) mě přinutil podívat se do kalendáře a zamyslet se, zda jsem při převracení bytu vzhůru nohama neprošel strojem času a nevrátil se o 20 let nazpět, nebo zda pan Kocáb v době svého poslanectví něco neodflákl.

Po přidání zvuku jsem navíc zjistil, že onen krasnoarmějec pěje tklivým basbarytonem Kálin, Kakálin, Kakálin, Kamajáááááá, díky čemuž jsem si nebyl jistý, zda jsem se zbláznil já, nebo zbytek světa. A co bylo horší, oněch krasnoarmějců bylo v televizi ještě mnohem víc. Jejich zjevení se na obrazovce jsem rozdýchával až do rána.

Hezký den!

* Pozn. autora: Já vím, že je to nespisovně, ale je mi to tak nějak jedno.

Tak trochu týden

Návštěvy naší rodiny v ZOO Jihlava se stávají už tak nějak milou tradicí. Dokud jsme měli jen Pavlínku, byli jsme tam pouze jednou. Od Míšova narození už potřetí.

Tentokrát jsme jeli v nejsilnější možné sestavě, protože se k nám připojil i švagr Jirka s většinou své rodiny, takže do Jihlavy mířila dvě plně obsazená auta.

Nově zbudovaný hlavní vchod nám udělal obrovskou radost. Sice ta chvíle, kdy jsem se snažil pochopit turnitketový systém s vkládáním vstupenky do čtečky, byla až nepříjemně dlouhá, ale přežili jsme.

Jako vždy jsme strávili v ZOO čas až do večera a to jsme ještě nestihli všechno.* Jedna z věcí, které nás potěšily, byla, že mládě makaka žluté barvy, které bylo při naší předchozí návštěvě o něco větší než standardní křeček, se má čile k světu, a že to bude pěkná opice.**

Cestou zpátky jsme se na chvilku rozdělili na světelné křižovatce - švagr Jirka projel, my jsme museli čekat. Jaké asi bylo překvapení stopařky, když doběhla k zastavivšímu autu a z něj na ni koukalo pět hlav, si asi dovede představit každý sám.

Překvapivě ale přece jsem cestou domů v autě usínal, takže jaký byl můj podiv, když po nějakém tom cuknutí jsem zvedl hlavu a vidím - Vítá Vás Miniměsto, je zbytečné rozvádět.

A o víkendu jsem měl další povinnost vařit.*** Vzpomněl jsem si na jídlo, které jsem posledně neudělal kvůli zájezdu do ZOO a vyrobil nádherného králíka na divoko.° Tedy, zdálo se mi, že se proti mně všechno spiklo, a do časového limitu, který jsem si dal, jsem se nevešel, ale na kvalitu jídla si nikdo nestěžoval.

A jako poslední - tradiční podzimní téma - drak. Ano, i letos jsme si s Pavlínkou vyrobili draka, podle stejného mustru, jaký loni při drakiádě zvítězil na celé čáře. Drak měl vše, co měl mít - správný tvar, nazdobený ocas, ornamenty dle Pavlínčiny kreativity... Jen jedna chyba to zhatila: Nelétal.

V neděli jsme vytvořili draka náhradního a vyrazili do Oldříše. Náhradní drak kupodivu létal, i když jsem jej držel já, ale sebekriticky musím uznat, že letos to na hlavní cenu při drakiádě rozhodně nebude.

Hezký den!

* Pozn. autora: Minimálně jsme nestihli - k Pavlínčině převelikému smutku - dětský vláček.
** Pozn. autora: Každá správná opice musí bydlet v Africe. Viz Káťa a Škubánek.
*** Pozn. autora: Tedy, aby bylo jasno, ne z vody. Uvařit tak, abych zasytil celou naši rodinu.
° Pozn. autora: Znáte to. Naprosto normálního králíka dráždíte tak dlouho, až zdivočí.°°
°° Pozn. autora: Tohle bylo ze slabšího soudku, uznávám.

Na pondělní výročí 11. září jsem pochopitelně nezapomněl

Ano, přátelé, milí čtenáři a čtenářky, ani já jsem si nezapomněl v pondělí připomenout výročí události, která se nesmazatelně zapsala do životů mnoha lidí, i do toho mého.

Ano, v pondělí tomu bylo přesně 30 let, co TV obrazovky obsadila postavička jménem Včelka Mája. A za těch třicet let obletěla svět stokrát tam a zpět. Osobně jsem se s tímto fenoménem setkal již jako ani-ne-náctileté dítě, díky polské televizi z Katowic, i když mi tehdejší polský dabing zněl podobně, jako by dabéři měli špatně posazenou zubní protézu a ještě k tomu si šlapali na jazyk.

A co teprve, když se Včelka Mája objevila v české verzi - to už jsem byl sedmák nebo osmák, ale hltal jsem její historky s doširoka otevřenýma očima a téměř bez dechu. Děj plný dramatických zvratů a bohatý na situace, při nichž tuhla krev v žilách. Třídní debaty o tom, kam bude děj seriálu směrovat. Krása.

Dlouho jsem si myslel, že Včelka Mája zmizela v propadlišti dějin. Ale ne. Nedávno jednu takovou letní neděli, když jsem se vymotal z postele, slyším z obýváku důvěrně známé hlasy. Dopotácím se do obýváku, tam Pavlínka sleduje televizi a na obrazovce důvěrně známá žlutočerná postavička deklamuje hlasem Aťky Janouškové: "Ale Vílíku, nemůžeš přece celý den jen spát."

Státy se rozpadají a spojují, prezidenti a premiéři přicházejí a odcházejí, politické režimy vznikají a padají, Včelka Mája zůstává.

Hezký den!

Štrůdl

Občas nastane jev, který se nedá vysvětlit jinak, než jako ironie osudu. Takovým případem budiž situace, kdy jsem u fotky Ani Geislerové viděl napsáno "Kráska". Napadlo mě, že to musel psát někdo, kdo Aňu Geislerovou nikdy neviděl, nebo ji viděl maximálně z jídelního vozu Pendolina, a že stejná ironie by byla napsat k fotce Mirka Topolánka "schopný politik".

Podobná ironie osudu nastala, když jsem byl ponechán doma sám s Pavlínkou, která se dožadovala možnosti pomáhat mi při přípravě sobotního oběda. Ukecal jsem ji, že přípravu hlavního jídla zvládnu sám a že její pomoc bude nutná až při přípravě odpoledního zákusku, kterým měl být, z nedostatku mé kreativity, štrůdl.

V první fázi vše nasvědčovalo, že se nám dílo podaří. A že to bude i k jídlu. Pavlínka mi pomáhala s úpravou jablek ("Když někdo ostrouhá...", viz Česká soda), později si nekompromisně přisunula židli ke kuchyňské lince a požadovala možnost pomáhat více.

Našel jsem sáček s rozinkami, zaplněný asi ze třetiny. "Už jich není moc, tak je tam dáme všechny," rozhodl jsem a Pavlínka dodala "tak jo." Ujednáno, vykonáno. Na Pavlínce bylo, aby umístila rozinky dovnitř štrůdlu. A dávala si na tom opravdu záležet.

Třetí válec už chtěla sama rozválet, takže její podíl na výrobě štrůdlu vzrostl.

Stihli jsme to dříve, než se z procházky vrátila Jitka s Míšou. Pak, už po obědě, jsem se mohl vytasit se štrůdlem a historkou, jak mi Pavlínka pomáhala. Když došlo na rozinky, Jitka mě zarazila: "Počkej, nedali jste tam všechny?" Já jsem polkl naprázdno: "Dali." Jitka se podívala na štrůdl hodně nejistě, pak vzala jeden kousek, rozevřela jej a počítala: "Dva, čtyři, šest, osm..." Nakonec napočítala v tom tři centimetry širokém kousku štrůdlu čtyřiadvacet rozinek. "No, to ještě jde," řekla se smíchem, než rozvřela další podobný kousek. Tam už jich bylo podstatně více. Shodli jsme se na tom, že jich tam vidíme čtyřicet dvě.

Takhle zarozinkovaný štrůdl nikdo v naší rodině dosud nepamatoval. Ještě v neděli, při návštěvě Jitčiných rodičů, se vyjadřovali s podivem o kvalitě tohoto jídla.

Hezký den!

Jak jsem byl přetlačen důchodcem

Čekání na autobus na lince Brno - Miniměsto. Okolo mě větší než malé množství lidí různého věku a pohlaví.

Bus se blíží, už projíždí křižovatkou a brzdí u zastávky.

Chystám se nastoupit, zvedám jednu ze svých nohou ke schůdkům, když tu, kde se vzal, tu se vzal, přiřítil se důchodce a vecpal se přede mne.

Zbytky mého slušného vychování mi zabránily v útoku pěstí do oblasti důchodcových ledvin.

Kdyby aspoň cestoval sám, ale on si táhnul tyče na záclony.

První pozitivní bod byl, že autobus byl již od výjezdu ze Zvonařky tak obsazen, že i na předbíhajícího důchodce zbylo pouze místo k stání. A tak stál, ovšem svou hlavu neustále nakláněl do stran, aby mu náhodou nějaké volné místo neuniklo.

Oba, důchodce i já, jsme se na volná místa dostali na třetí zastávce. A to byl druhý pozitivní bod - zatímco já jsem si seděl pohodlně jako král, na důchodce zbylo místo nad kolem. Pokud náhodou nevíte, co to je, pak je to takové sedadlo nad vybouleninou, díky níž si drkotáte koleny o zuby.

Tak to jen tak, co se může stát, když člověk cestuje veřejnou dopravou.

Hezký den!

Cizinec

Jsem cizinec.

Nebo tak aspoň vypadám.

Ono to začalo už před dávnými a dávnými časy, když jsme za studentských let jeli s kamarády do Prahy, jen tak na výlet. Tehdejší přítelkyně jednoho z mých tehdejších kamarádů nám poradila, kudy se dostaneme k nejbližší stanici metra. I vykročili jsme daným směrem. Moje nevýhoda je v tom, že chodím o něco rychleji než ostatní, tak jsem byl o něco před kamarády. Najednou na mě začala volat nějaká paní - německy. Hm, asi turistka, co zabloudila, pomyslel jsem si. Otočil jsem se k ní a velmi mírným a pohodovým hlasem jsem jí oznámil: "Když já vám, paní, h***o rozumím." Nato ta paní polkla naprázdno a potom - už česky - mi vysvětlila, že to k metru musíme vzít jinudy, oklikou, protože tahle cesta je jen pro tramvaje.

No budiž, ale proč na mě na začátku mluvila německy???

Ono to i pokračovalo, když pokladní v prodejně potravin Junior na liberecké Pražské ulici mi při placení, když jsem do její dlaně předal přesně odpočítané mince, řekla naprosto suverénně: "danke." To jsem rozdýchával několik minut.

V poslední době lidi při komunikaci se mnou přecházejí z němčiny na angličtinu. Tak například si takhle sedím v restauraci, čekám, až si mě všimne jeden z pobíhajících číšníků, když v tom se přiřítí mladík a anglicky se zeptá na volné místo. Pokynu hlavou, že jako jo, a myslím si něco ve stylu "asi cizinec". Jenže když se pak ten číšník přitočí k nám, zjistím, ke svému úžasu, že můj spolustolovník si objednává - česky!!

Popřípadě kolega, který mi - mimochodem, hodně mizernou angličtinou - vysvětloval jeden z pracovních postupů, asi po třetí větě se zarazil a se slovy: "Moment, ty jsi Čech?" přešel na češtinu.

Někteří lidi z jiných divizí se mnou, přestože sami jsou rovněž Češi jako polena, i nadále komunikují v angličtině.

Ne že by mi to vadilo, ale pořád mi nejde na rozum, proč mě krucinál furt pokládají za cizince???

Hezký den!

Na hřiby pod křiby

Dnes učiním přiznání, které ze mě udělá pro určitou část české populace minimálně vyvrhela. Proviním se proti všem zásadám a prásknu na sebe nehezké věci.

Vezte, milí čtenáři a milé čtenářky, že nejsem typický Čech. Odhlédneme-li od toho, že jsem z poloviny Moravák, pak nejsem typický obyvatel České republiky ještě v jiných ohledech.

První je ten, že nejezdím na dovolenou do Chorvatska. Už vidím, jak se chytáte za hlavy a říkáte si: " Co je tohle za člověka? Nejezdí na dovolenou do Chorvatska! Jak vůbec může žít?" Ano, plně vaše rozhořčení chápu, ale na této situaci nehodlám už nic měnit.

Druhá věc, která ze mě dělá netypického obyvatele České republiky, je ta, že v mé rodině nikdy nebyl za poslední tři generace nikdo členem KSČ. Tím nabourávám typická klišé těch, kteří na komunistické zlo rádi zapomínají a mávají nad ním rukou se slovy "vždyť v každé rodině u nich někdo byl."

A třetí věc, které se dnes budu věnovat podrobněji, je ta, která mě asi z klubu typických Čechů vyčleňuje nejvíc. Nejsem vášnivý houbař.

Aby bylo jasno: Nemám nic proti sbírání hub jako takovému, nepokládám houbaře za nemyslící exoty (jako někdo např. fotbalisty) ani se jim nijak neposmívám. Jen zkrátka nemám potřebu mezi ně patřit.*

Tedy, kdysi dávno v dětství, kdy můj věk vyjádřený v letech zobrazovalo jednomístné číslo, jsem bral návštěvy lesa a sběr hub jako svým způsobem romantiku. Později mě to ale čím dál tím víc přestávalo bavit a byl jsem mnohem raději, když šli všichni do lesa a mě nechali doma. To jsem se potom někam zavrtal s knížkou a než se vrátili, stihl jsem toho přečíst opravdu dost.

Díky tomu jsem se nikdy nestal a nikdy nestanu jedním z hrdinů televizních reportáží uváděných slovy "Houbaři už/zase/ještě stále vyrážejí do lesa a vracejí se s plnými koši pěkných úlovků... Jan Tuna/Michaela Urbanová/Ivan Břešťák/Vlastimil Vajner/Lenka Tichá/Iveta Fialová, Televize Nova/Česká televize."

Ale letošní časy, kdy jsem vídal spokojených houbařů stále více, mě přiměly k myšlence, že bych mohl zvýšit číslo udávající četnost mých návštěv v lese, a které se momentálně pohybuje někde na úrovni "jednou za rok, někdy ani to ne". A to se i stalo.

Po koncertě Čechomoru a pouti jsme se dohodli, že uděláme rodinnou houbařskou expedici. Naplánovali jsme si ji na odpoledne**. S asi čtvrthodinovým zpožděním jsme vzali našeho zmasakrovaného Drakouše a nejdříve jeli vyzvednout Markétu***. S jejím vytažením z bytu mi částečně pomohl její brácha Pepa. Markétu jsme usadili dozadu mezi dětské sedačky°. To už nic nebránilo vyrazit k Jitčiným rodičům. Na místě jsme jen předali jednu tašku s věcmi, které babička koupila na pouti a nechala u nás a pak tradá za dobrodružstvím. O deset minut později jsme už parkovali u lesa. Vytáhli jsme z Drakouše Míšův kočárek a děda se nabídl, že bude svého nejmladšího vnuka hlídat. Inu, chtěl to sám.

Průchod lesem pro mě nezačal zrovna nejlépe. Odevšad se ozvývalo "mám" a já jsem si jen mohl zoufat, proč muchomůrky nejsou jedlé°°. Ale i tak jsem, i když jako poslední, přispěl svým nálezem. A když se ke mně připojila Pavlínka s tím, že mi pomůže hledat, vyšlo nám to tak, že jsme nasbírali nejplnější koš.

Po dohodnutém čase srazu jsme naložili do auta nejdříve kočárek, potom naše těla, a vyrazili na zpáteční cestu. Využili jsme pozvání od Jitčiných rodičů a stavili se na tradiční odpolední kafe. Holky pak šly umývat naše auto. Já jsem měl na hlídání Míšu, což bylo jako pokoušet se uhlídat dítě, které by nejraději dělalo aspoň čtyři věci najednou.

Holky drhly auto tak poctivě, až jsem je napomenul, že jestli neuberou na aktivitě, začne prosvítat původní barva a ještě to auto pozná původní majitel°°°. Nicméně švagr Jirka jakoukoli nečistotu prostě nesnese, tak holky drhly až do večera. Pak jsme se rozloučili a vyrazili domů. Ke všemu začalo pršet. A řiďte, když jediný stěrač, co funguje, je ten před spolujezdcem.

Jitka pak ještě hodila Markétu domů a auto k Jirkovi, až pak přišla domů, kde jsem já zatím vyšiloval (z mého plánu, že vykoupu Míšu a dám ho chrnět, postupně sešlo, protože přípravné práce se protáhly na víc než půl hodiny), nakonec se nám podařilo společnými silami obě děti umýt a poslat do postelí.

Minimálně na rok jsem si zase užil lesa a doufám, že mě tam okolnosti nepošlou nějak hodně brzy.

Hezký den!

* Pozn. autora: Pokud patříte k těm, kteří s oblibou několikrát týdně prolézají les a při nálezu jakékoli jedlé houby jásají jako Kolumbus u karibských ostrovů, pak vězte, že proti vám opravdu, ale opravdu nic, ale opravdu nic nemám. Opakuji, nemám. Opakuji pro zvláště natvrdlé čtenáře, nemám. Nebo si to aspoň myslím.
** Pozn. autora: I díky tomu jsme byli pokládáni za "divné", protože na houby se údajně kdovíproč má chodit brzy ráno, nejlíp ještě za tmy, kdy v lese není nic vidět.
*** Pozn. autora: To jméno je tu zas, všimli jste si?
° Pozn. autora: Pokud by někoho zajímalo, jak se tam sedí, pak vězte, že pokud nejste hubení, tak blbě.
°° Pozn. autora: Muchomůrek totiž v onom lese bylo průměrně osm na krok čtvereční.
°°° Pozn. autora: Pro příslušníky Policie ČR - to byl jen fór, naše auto máme samozřejmě legálně a samozřejmě má svou původní barvu.

Třetí letošní pouť

Normálně stihneme každý rok maximálně jednu pouť - uprostřed července, kdy má svátek Markéta (nic osobního a nemyslím tím žádnou konkrétní Markétu, i když v mém životě se několik navzájem různých žen tohoto jména vyskytuje). Letos jsme právě tuhle vynechali, ale stihli jsme tři jiné.

Ta první byla ta, na kterou jsme se dostali náhodou, druhou jsme navštívili při dovolené v Luhačovicích, a třetí nastala o uplynulém víkendu pod pseudonymem "městské slavnosti Okresního města".

Už v pátek v noci, když jsme se vraceli z koncertu Čechomoru, jsme si všimli, že i přes pokročilou noční dobu (kdy už se můžou dávno v TV vysílat pořady, které by jinak ohrozily morální a jiný vývoj dětí i mladistvých*) se stále točí kolotoče a do toho vyřvává disko hudba (pusťte si Spice Girls** pozpátku, mixněte to Lunetikem a tou současnou hudební ikonou, co se jmenuje nějak jako Penzion Hirošima a máte to). Z toho nám vyšlo, že patrně budeme mít šanci vzít děti na pouť.

V sobotu dopoledne jsme to navrhli babičce, ta zavolala dědovi, aby ji čekal až večer, a když děda souhlasil, nestálo nic v cestě tomu, abychom vyrazili. Vzhledem k momentálnímu stavu našeho Drakouše jsme po dlouhé době absolvovali rodinný výlet vlakem. Dle jízdního řádu jsme měli dvě možnosti návratu - po dvou hodinách a po čtyřech a půl hodinách***. Původně jsme se domnívali, že se budeme vracet už po oněch dvou hodinách.

Dorazili jsme na totéž náměstí, kde jsme v noci poslouchali Čechomor, a vydali se křížem krážem okolo. Náměstí bylo obehnáno stánky s různým zbožím (prodejci z jihovýchodní Asie° chyběli) ve čtyřech řadách. Po původně plánovaných dvou hodinách jsme byli asi ve třech čtvrtinách průzkumu, tudíž bylo jasné, že se zdržíme dále.

Když už jsme obešli všechno, svěřili jsme Míšu babičce a vyrazili s Pavlínkou ke kolotočům. A musím říct, že vymezenou hodinu Pavlínka využila do poslední vteřiny. Nevynechala ani jedinou atrakci (s výjimkou tornáda - to je to, kde se točíte a prožíváte přetížení 4,2 G), takže si prošla řetízkáč malý i velký, oba skákací hrady, zvířátkový kolotoč a houpačky.

Když jsme se vrátili za babičkou, Míša spal jako koťátko. Převzal jsem do své láskyplné péče obě děti (na mé remcání nebral nikdo ohledy) a Jitka s babičkou šly procházet opět mezi stánky. Chvíli jsme s dětmi jen tak seděli, ale poté, co se Míša probudil, jsme se taky šli projít. Oproti předchozímu průchodu jsme se zastavovali u stánků s jídlem (moc dobré langoše°°, opravdu super) a pitím.

Pak už nic nebránilo tomu, sebrat se a vyrazit na vlak domů. Dorazili jsme za stmívání, ale nikomu to nevadilo. Míša i doma usnul vcukuletu a Pavlínka si dokonce odpustila své tradiční protispací kecy.

A ještě jsem stihl závěr fotbalu a tři české góly - i když, pravda, jen dva do té správné (tj. soupeřské) branky.

Hezký den!

* Pozn. autora: Někteří lidé trpí iluzí, že se na morálním a duševním vývoji dětí a mladistvých dá ještě něco pokazit.
** Pozn. autora: Pokud neznáte, nebo si už nevzpomínáte, bod pro vás.
*** Pozn. autora: Míněno jako po dvou popř. čtyřech a půl hodinách od příjezdu na místo, jasné?
° Pozn. autora: Bez jakýchkoli narážek na národnost Lyly.
°° Pozn. autora: Souvislost s bývalým federálním ministrem vnitra (dnes již in memoriam) veškerá žádná, aby bylo jasno.

Čechomor

Po neskutečně dramatickém zážitku se sebevražednou srnkou jsme nakonec dojeli do Okresního města. Naše auto připomínalo sice nezdařenou pouťovou atrakci, nicméně bylo stále pojízdné. Po marných pokusech (opakovaných) najít parkovací místo v centru jsme to museli zatočit k nemocnici a najít volné místo tam.

Nemocnice v Okresním městě má tu výhodu, že neodhání noční návštěvníky, a tak jsme měli šanci dojít na toalety a zbavit se zbytků špíny po likvidaci následků srnky a jejích tělesných pozůstatků. Zkulturněni jsme mohli jít za kulturou.

Náměstí v Okresním městě není malé, to ne. Ale fakt, že bylo zaplněno stylem "hlava na hlavě - mys beznaděje" mě nenaplňoval pražádným nadšením. Co budu zapírat, patřím k těm, co mají okolo sebe rádi prostor aspoň na rozpažení obou paží. Toho se mi hrubě nedostávalo. Ale opravdu hrubě.

Chvíli po našem příchodu nastoupila na pódium hlavní hvězda večera*, skupina Čechomor. Musím se přiznat, naposledy jsem je slyšel před 8 lety a od té doby jsem většinu z jejich repertoáru zapomněl. V rádiích nejčastěji hraná píseň, v níž Lenka Dusilová slibuje "a já sa udělám", mě po asi dvacátém poslechu přestala bavit.

To ovšem tady nehrozilo. Koncert měl překvapivě strhující energii a "jel" od začátku do konce. Po asi hodině a půl hraní to chlapci na chvíli vzdali, ale pak se vrátili a přidali ještě sedm** přídavků. Teprve pak koncert samotný skončil. A pro nás přestalo být nutné zůstávat na místě.

Vydali jsme se zpět k nemocnici. Náš vrak jsme našli na tomtéž místě, kde jsme ho nechali, nasedli jsme a vydali se k domovu. Cestu jsme ovšem strávili podivně zkrouceni, protože jinak nebylo možné mezi všemi těmi šmouhami, které nám tam srnka zanechala, vidět na cestu.

Doma už obě děti spaly, babička hlásila, že je vše v pořádku a my jsme mohli zapadnout do peřin.

Hezký den!

* Pozn. autora: Ne, opravdu jsem to nebyl já.
** Pozn. autora: !!!

Srnka

Od mala jsem slýchal historky řidičů, kteří svými automobily sejmuli srnky, zajíce a jiná volně pobíhající zvířata. Většinu z nich jsem přičítal řidičské latině. Leč všeho do času a na každého jednou dojde (a zvíře při tom pojde).

I stalo se, že jsme jeli do Okresního města za kulturou. Byla už tma, blížila se totiž devátá hodina večerní. Na jednom úseku jsme na poslední chvíli zaregistrovali chodce jdoucího u krajnice v našem směru. Blinkr doleva a objíždíme. V tom okamžiku se vyřítilo auto v protisměru. Blinkr doprava a zpět ke krajnici. Najednou rána jako z děla a čelní sklo pokryté amorfní hmotou a díky tomu absolutně neprůhledné.

Trvalo nám ještě skoro dvacet metrů, než jsme auto zastavili a začali ohledávat škody. První škoda byla vidět na dálku - odneslo to levé přední světlo, které nyní zářilo do světa žárovkou nezakrytou sklem. Zjišťovali jsme, co způsobilo ten náraz. Onen chodec u krajnice byl kupodivu živý (což vzhledem k jeho černě-tmavěmodrému oděvu bylo opravdu s podivem) a volal na nás, že šlo o nějaké zvíře. Snad kočku. Později upřesnil, že o malou srnku.

Auto v protisměru rovněž stálo a jeho řidič dopadl podstatně hůře, neboť měl pokroucené plechy, takže musel, ač nerad, přizvat policejní hlídku.

Jal jsem se čistit čelní sklo. Naštěstí máme v autě neustále několik balíčků papírových kapesníků, takže nebyl problém s materiálem, nicméně, špína nešla dolů tak lehce, jak by se mohlo zdát. A v té chvíli jsme přišli na druhou závadu - to když jsme spustili stěrače. Ten levý, zodpovědný za výhled řidiče, se po spuštění rozběhl a zmizel někde v dáli. Prostě ulomený kompletně sakumprásk.

Až další den jsem připočetl zlomený přední nárazník, uvolněnou SPZ (je s podivem, že jsme ji neztratili po cestě, držela jen na jednom šroubku a i ten se podezřele viklal), spoustu srnčích chlupů, krev v prostoru světlometu a nedoléhající přední kapotu (i po docvaknutí na doraz zůstává asi na 2 cm pootevřená).

Takže švagr Jirka bude mít co dělat, aby dal aspoň ty nejviditelnější škody do pořádku.

Hezký den!

Mám zaplaceno

Protože jsem jako černý jezdec neuspěl, nezbylo mi než se vydat do budovy brněnského dopravního podniku. Když jsem tam dorazil, měl jsem pocit, že sebou švihnu. Hala byla plná lidí a hučela jako úl obzvláště agresivních včel. Bodejť by ne, když bylo prvního září.

Naštěstí mě zachránila informace, že doplatková pokladna, kterou hledám, se nalézá nikoli v přízemí, ale v prvním patře. I vyskočil jsem křepce do schodů a klusal vzhůru k nadoblačným výšinám.

Pán v doplatkové pokladně se na mě mile usmál, poté, co jsem mu vysvětlil, že přicházím sprovodit ze světa jednu nepěknou věc, mi řekl, že "sem nikdo s ničím jiným nechodí", přijal ode mě záznam o kontrole, vydal mi potvrzení, přijal peníze a mile se se mnou rozloučil.

Nicméně cestou zpět mi málem ujela tramvaj. A upřímně, když si představím sám sebe, běžícího Myší dírou s peněženkou v ruce, tak se docela divím, že mi někdo z okolojdoucích nenastavil nohu a nezavolal bystré policisty s podezřením na dopadeného zloděje.

Hezký den!

Paušál

Je to smutné, ale je to tak.

Kdysi, před dávnými a dávnými osmi lety, jsem si poprvé koupil mobil. Byla to Motorola 8400*. Zároveň jsem po slečně, co mi ten telefon prodala, podědil i její smlouvu s paušálem.

Paušálu jsem si užíval až do začátku roku 2002, ovšem už s jinými modely telefonů. Pak jsme jednoho dne oba s mojí ženou přešli na systém předplacených karet a dobíjení kreditu. A šlo nám to až doposud.

Jednoho srpnového dne jsem byl na procházce s Míšou, když tu slyším We are the champions. Přijmu hovor a tam: "Dobrý den, tady Zptklysxrvová, společnost T-Mobile, ráda bych vám nabídla možnost ušetřit na hovorech za pouhých 49 korun měsíčně..." na což jsem v rozporu se svými dřívějšími zkušenostmi s naháněči od různých telefonních operátorů, zareagoval slovy "tak jo."

Takže někdy od druhého týdne v srpnu mám zase paušál.

A aby to nebylo málo, tak Jitka se k paušálu upsala o týden později.

To jen tak.

Hezký den!
* Pozn. autora: Pokud nevíte, co to je, tak si vzpomeňte, jestli jste někdy viděli nějaký válečný film, kde vojáci nesou na zádech neforemnou krabici, pak ji shodí na zem a pomocí ní se snaží spojit s kolegy válčícími jinde. Říkalo se jí walkie-talkie a byla to taková menší verze tohoto telefonu.