Co se mnou

"Co mám s váma dělat," naříkal si můj šéf, když mi sdělil, že bohužel i přes všechno na světě dostanu nějaké prémie, "jste jediný, u kterého nevím, co na něj platí. U každého to vím, vy jste první, kdo se vymyká." Přitom, kdyby si zašel na personální oddělení, tak by věděl, že oříškovou čokoládou, sušenkami polo- a více máčenými v čokoládě a podobně si mě nakloní doslova každý.

A jak už je v naší rodině pěknou tradicí, sotva se z nemoci vykřeše dcera a syn začíná taky vypadat, že se postupně vrací do normálu, chytneme to my rodiče. Od včerejška mě bruntálně bolí v krku a tvářím se kysele jako naše hlavní personální manažerka. Ale ta se tak tváří furt, bez ohledu na to, co ji bolí nebo nebolí.

Ale kupodivu se najde čas i na takhle skvělou zprávu.

Během mé momentální pracovní kariéry mě postupně jednotlivé firmy začínají pokládat za významného zákazníka, takže mi chodí spousta speciálních nabídek. Příští týden mám od zástupce jedné takové firmy slíbený malý velký dárek, tak uvidím, co vlastně doopravdy dostanu.

A zpráva, na kterou všichni netrpělivě čekáte - ano, i u nás, v našem městečku i v celém okrese jsme už týden pod sněhem, prodíráme se závějemi a jen čekáme, že se do víkendu Míša uzdraví natolik, aby mohl jít sáňkovat.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Malý drsňáček

Díky zpožděnému odvozu jsem včera jen přišel domů, hned šel vyzvednout dceru z volejbalu a zase jsme frčeli domů.

Původně jsem chtěl dnes napsat velmi výbušný a velmi ostrý článek věnující se bývalému panu jebateli (což, jak už jistě víte, není překlep) nadepsaný velmi velmi neslušným slovem. Ale pak mi došlo, že dělat popularitu někomu, kdo není schopen samostatně změnit velikost písma ve Wordu, by se mohlo minout účinkem.

Protože se blíží konec měsíce, prohledal jsem své šuplíky a našel ztracené faktury, které se mi nakumulovaly. Odsouhlasil jsem je a poslal do účtárny. Tradičně se mi tři vrátily kvůli chybějícím podpisům.

Pak jsem byl taky na koberci u šéfa. Oficiálně se tomu říká zhodnocení ročních úkolů a i když do ideálu, jaký by si tato společnost představovala (tj. člověk, který dělá ochotně dvakrát tolik přesčasů než je jeho standardní pracovní doba, i uprostřed noci je schopen řešit poruchy vzniklé blbostí jiných, atd.), mám daleko, tak prý i něco dostanu a přes hubu to nebude.

Taky jsme během víkendu oslavili (i když díky okolnostem, jako byla fůra práce a nemocné děti ta oslava poněkud drhla) naše nadcházející dnešní výročí dne, kdy jsme oba v náhlém hnutí mysli řekli "ano" a furt nám to funguje.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Já jsem dědeček

Díky tomu, že oba mrňousové využili předcházejícího prodlouženého víkendu k tomu, aby se zavirovali a pokud možno ústy a nosem vydávali zvuky připomínající soundtrack k nějakému temnému hororu, tak byli celý týden doma (synek ještě je) a bylo to na nich vidět.

"Copak je s Pavlínkou?" slyšel jsem někoho ptát se ve středu ráno. Protože se můj růst zastavil necelých deset centimetrů pod magickou dvoustovkou, dělalo mi problém zdroj té věty lokalizovat. Pak jsem se podíval dolů a u mých nohou se krčila Pavlínčina oblíbená spolužačka, která měla naopak hlavu zakloněnou jako východní turista v New Yorku. Vysvětlil jsem jí co a jak a pak jsem to doma dcerce tlumočil.

V pátek Pavlínka mluvila chraplákem Aleše Brichty, což jsem pokládal za asi to nejtěžší, co moje děti mohlo potkat. Leč netušil jsem, co nám uchystá pátečně sobotní noc. Chvíli po půlnoci se v ložnici objevil syn a do čtvrté hodiny ranní se odehrávalo asi toto:

- každých 5 vteřin syn zakašlal;
- každých deset minut chtěl smrkat;
- každou půlhodinu se chtěl napít nebo chtěl jít na záchod.

Ve chvíli, kdy už jsem byl blízko šílenství, se stalo, že syn udělal desetivteřinovou pauzu, během níž jsem začal usínat. Zrovna ve chvíli, kdy jsem se ponořil do romantického snu, se mi asi deset centimetrů od hlavy ozvalo další kašlání.

Ve 4 ráno jsem vzal syna do náruče, přenesl ho do jeho postele a zkolaboval.

Syn se vzbudil o půl sedmé ráno a nějaká únava z neprospané noci na něm vůbec nebyla vidět. V sobotu jsem vyrobil luxusní oběd, za jaký by mi nejlepší restaurace světa nabídly nekonečné hromady peněz. Syn po obědě naštěstí aspoň na chvíli usnul. Manželka šla bruslit a já si hrál s dcerou a její výbavou hraček, které se během týdne vrátily do skříněk.

Okolo třetí odpoledne se syn probudil a hicoval jako kachlová kamna. Vzal jsem teploměr a zjistil, že jeho teplota je asi tři stupně nad dlouhodobým normálem. Na můj dotaz, zda chce studený zábal, odpověděl kladně. Dostal studený zábal, pak ještě jeden, pak sirup na snížení teploty a pak ještě studený ručník na čelo. Postupně mu otrnulo, ale večer už zase hicoval. V neděli naštěstí ne.

V neděli večer si pak Pavlínka dodělávala úkoly, které jí poslala paní učitelka. V jednom měla dopisovat členy rodiny. Nevím, kde na to přišla, ale větu Já jsem babiččin(a)... ukončila naprosto půvabným vyjádřením já jsem dědeček. Později jí to přišlo jako dobrý fór. V jiném úkolu jí zase dělalo problém napsat Lenka. "Hlavně tam nenapiš Lenica opica," poradil jsem jí, což vzbudilo další vlnu ostrého chechotu.

A dneska tradičně ranně nechtěla z postele, už dvě minuty po probuzení byla unavená... No prostě moje dcera jak má být.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Num num num

Dva mrňousové jsou opět (už od pondělka) nemocní. Syn si navíc nad ránem pořídil horečku.

Takže jsou oba doma, nikam nechodí, a podle toho to vypadá, že jsou večer otrávení jak Vávra od Maryše.

Postupně vracíme byt do původního stavu. Knížky, hračky, CDčka a podobně, to vše se pomalu, ale jistě vrací.

A možná toho příště napíšu víc.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Finiš

Když jsem se za padajícího úterního podvečera vracel z práce domů, už z ulice jsem slyšel zvuk, který připomínal jednak vytí raněného a pěkně nakrknutého kojota, druhak koncertní vystoupení skupiny Insania. Naštěstí nešlo ani o jedno.

V našem bytě si dali opět dostaveníčko řemeslníci z pondělka a dodělávali, co doděláno nebylo. Po příchodu jsem rovněž přispěl ke zdárnému dokončení díla.

To bylo tak: Když to v pondělí po několika hysterických výstupech nerudné sousedky řemeslníci balili, shledali, že zbývající počet čučků sloužících k připojení lišt ke zdi je menší než malý, a proto, že s tím možná bude problém. Spotřebu příštího dne odhadli na nějakých čtyřicet kusů, přičemž to, co zbývalo, dávalo dohromady nějakých dvanáct. I vzdal jsem se oběda a v obědové pauze přenesl své mladé leč unavené tělo do prodejny, kde jsem v poslední chvíli, než zavřeli na čas polední pauzy, ukořistil dvě krabičky, každou po dvaceti čučcích.

Řemeslníci zajásali a pokračovali zvesela v díle. Vrtali, řezali lišty na miniaturní cirkulárce, ale nerudná sousedka se kupodivu neobjevila, a to i přes zjevný fakt, že "padla" mohli řemeslníci říct až těsně před osmou hodinou večerní.

Ale lišty drží jak přibité, a to je dobře.

Včera večer jsme provedli další fázi, a to zkulturnění pokojíčku pro děti. Místo modrého koberce s myškami tam teď bude světle hnědý koberec s cirkusovými zvířátky - lvem, tygrem proskakujícím obruč, opičkou, slůnětem a méďou. Ale i jeho instalace trvala až do osmé hodiny večerní, protože naše pokoje mají nestandardní rozměry, a tak jsme postupně odstřihávali a zarovnávali jednotlivé strany. Potom až do chvíle před desátou to bylo umístění patrovky do její původní lokace a postupné přidávání skříněk.

Inu, vyhráli jsme si s tím dosyta, teď nás čekají už jen vychutnávačky.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

P. S. Nerudná sousedka ještě netuší, že sousedi sdílející jejich patro začínají přestavovat koupelnu.....

Hračka

Zase jsem dostal novou hračku, i když jen na chvíli.
Napsala mi totiž hodná paní z T-Mobilu, že v rámci dobrých soudružských vztahů dostanu zapůjčen na týden jeden skvělý vychytaný přístroj. O ten přístroj měl zájem hlavně můj drzý předchůdce, ale protože mě sám předběhl a vyfouknul mi zápůjčku fungl nového superba na víkend, rozhodl jsem se před ním zápůjčku hračky od T-Mobilu utajit a užít si ji sám.

Tato revoluční mašinka mi dorazila minulý týden, vybalil jsem ji z krabice, poslal zpátky potvrzení o převzetí a jal se ji zkoumat.

Ani ne za hodinu klekla baterie. Nu což, řekl jsem si, a zapojil přiloženou nabíječku. Nabíječka se, stejně jako sluchátka, připojuje přes miniUSB port, což je na pendrek, neboť může být zapojena jen nabíječka nebo jen sluchátka nebo jen kabel k počítači. Ale pojďme dál.

Ovládání přiloženou tužtičkou jsem časem zvládnul, ale brzy se projevil první nešvar. Ani ne po půl hodině používání, dodávám nikterak extrémního, jen troška brouzdání po webu, prohlížení fotek, něco málo nastavování wifi připojení, přístroj hicoval jak hrnek čerstvě uvařeného kafe. V ruce se to dalo udržet jen díky mé proslulé otrlosti.

Druhým nešvarem byla výdrž baterie. Ta se nabíjela na plný výkon skoro 5 hodin a po necelých třech hodinách byla dokonale kaput. A to i tehdy, když se s přístrojem nic moc nedělalo, jen byl zapnutý.

Abych se trochu pobavil, předchozí zapůjčitel si v té chytré mašince nastavil emailového klienta pro svou firemní poštu a jen díky tomu, že je mi od přírody žinantní lézt někomu do jeho soukromí bez jeho povolení, tak jsem odolal pokušení trošku jeho schránku prozkoumat. Ale z mobilu jsem to smáznul a jeho profil pro jistotu zrušil, stejně nevím, kdo to dostane zapůjčeno po mně, a navíc to může být někdo, kdo nebude mít podobné zábrany jako já.

Velkou radost ze zapůjčeného přístroje měla dcerka. Ta se naučila ovládat dotykový displej bez nějakého vysvětlování, zkusila použít virtuální klávesnici ("jé, tati, a můžu napsat gorila?" "a tati, jaké je tam heslo?") a nejvíc ji bavila taková ta klasická hra, jak musíte dávat kuličky stejné barvy k sobě, aby zmizely.

A foťák. Na to, že je to 3,2M, bych čekal odpovídající výkon. Při normálním osvětlení fotky tmavé jak tři afroameričani v tunelu. Kolega z klasického mobilu za stejných světelných podmínek i bez blesku vyfotil vše v pohodě.

Nuže, rád jim to vrátím, nebylo zas až tak špatné si s tím hrát, ale na normální používání fakt jako bych to nebral.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Mílový skok kupředu a nerudná sousedka

V pátek mimo jiné začal druhý měsíc nekonečného příběhu probíhajícího v našem bytě pod krycím názvem "rekonstrukce podlah".

Objednaný řemeslník samozřejmě nedorazil a oddálil další kroky na nejbližší sváteční pondělí. Je to jako když máte před sebou posledních 100 metrů maratónského běhu a cíl se najednou začne vzdalovat.

Snad proto jsme v sobotu přemýšleli, jestli to nezabalit, neprodat ten byt jak leží a běží a neodstěhovat se někam pryč, třeba do Humpolce. Na procházce s dětmi jsme zašli do prodejny s elektronikou, kde jsme si prohlíželi nové modely lednic a plazmových televizí.

V sobotu odpoledne nešly holky bruslit, nakonec jsme se i s dětmi dostali na hodinu ven na hřiště, kde jsem v bruntálním souboji bez pravidel proti mnohonásobné přesile uhájil vlastnictví tenisáku, který jsem našel opodál v trávě. A v neděli jsem měl naplánovaný flákací den, tudíž jsem většinu dne strávil v posteli s hodnotnou literaturou a jednou hračkou, dočasně zapůjčenou mobilním operátorem (někdy příště).

V pondělí chvíli po osmé byli řemeslníci u nás. Sice úplně jiní než kdy před tím, ale zato moc nekecali a vlítli na to s razancí neohrožené slonice. Ložnici měli za necelou hodinu a půl a vrhli se na obývák. Tam ale nastal kámen úrazu. Chvíli po jedenácté hodině dopolední klepala na dveře sousedka pod námi, že dává synka spát a kdesi cosi. Ujistil jsem ji, že její informaci beru na vědomí. Řemeslníci pokračovali směle dál. Jen dál. Asi za čtvrt hodiny bouchly o patro níž dveře a sousedka už hysterčila, jestli to jako myslím vážně. Vysvětlil jsem jí, že to potřebujeme mít co nejdříve hotovo a že i řemeslníci, byť nadprůměrně šikovní, chtějí mít tenhle melouch co nejdřív z krku. Nadávala a odešla. Řemeslníci si všimli, že se něco děje, a zeptali se, zda mají s prací skončit. Dohodli jsme se, že obývák ať dodělají a já si splnil bobříka odvahy, když jsem zaklepal u sousedů a požádal je o další půlhodinu trpělivosti.

Když řemeslníci po dokončení prací v obýváku odešli, napadaly nás samé bruntální myšlenky, jako jít k sousedům, zazvonit, a když otevřou, tak jim říct, že už jejich mrňous může spát. Nebo rovněž zazvonit a zeptat se, zda už jejich mrňous usnul. Protože i v době, kdy Míša byl miminko sotva mateřskému prsu odrostlé, tak někteří sousedi vrtali a bušili, ale nikdy nás nenapadlo je kvůli tomu sprdávat.

Odpoledne jsme jak ložnici, tak obývák, uvedli do dávno už zapomenutého stavu. Televize, na kterou jsme se teď víc než týden dívali z metru a půl, je najednou u opačné stěny, uprostřed místnosti už se nemusím vyhýbat želvímu království, a podobně.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

První výhra

"Dneska jsme si mohly konečně zaskákat," prohlásila dcera, když jsem ji vyzvedával z volejbalového tréninku. Totiž, aby bylo jasno, její tým konečně vyhrál a vítězky pak můžou poskakovat do libosti.

Jinak mají děti dneska prázdniny a já jim jen tiše závidím.

A protože žádné pozitivní ani jiné novinky v tuto chvíli nejsou na pořadu dne, tak hezký víkend všem.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Tak co

Už to vypadá nadějně.
Lištař, který měl položit lišty v pondělí, pak ve středu, aby nezavolal, je nakonec snad přijde položit zítra.
Je to skoro neskutečné. Já se opozdím s bezvýznamnou maličkostí o den a mám průser jak vrata, lištař nás natahuje jak gumu u trenek a prochází mu to.

V úterý jsem dostal překvapeníčka - mimo jiné i zbrusu nový půllitrový hrnek místo toho, o který mě před časem připravila dcera, když jí na můj hrnek spadla plná láhev šťávy.

A byl jsem neskonale šťastný, stejně jako z kusu oděvu, schválně nebudu říkat, který kus oděvu to je, ale je vyzdoben nádhernými pavouky.

Drtí mě to, štve mě to, ničí mě to naše provizorium, které se z našeho krásného bytu stalo z naší touhy vyměnit nevzhlednou podlahu za novější a modernější variantu.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Koncert

Nějak okolo páté hodiny odpolední mělo v našem stánku kultury začínat představení místní ZUŠ, v níž se do tajů hudby noří i má jediná dcera. Chvíli před pátou jsem byl na místě.

Představení bylo jedním z mnoha k šedesátinám místní ZUŠ a začalo s asi tak sedmiminutovým zpožděním, zato o to ostřeji. Na pódiu bylo pouze piáno (černé křídlo PETROF), bicí souprava a elektrická kytara. Nic zlého netuše jsme očekávali začátek, který obstarala sourozenecká dvojice kluk-holka. Zatímco kluk vypadal, že vytáhne z podpaží skejt, popř. spustí nějaký olbřímí kazeťák a do hutných rytmů bude dělat "jé, jé, kchamón," holka vypadala jako typický nevinný kvítek, který se baví pouze hrou na harfu, a pokud se chce odvázat, přejde na loutnu.

Jako obvykle zdání klamalo. Kluk se rozvážně posadil za bicí a nevinný kvítek si pověsil na krk elektrickou kytaru, otočil nějakým čučkem u zesilovače a opřel se do strun.

Ani to ještě nevěstilo nic zlého, úvodní vybrnkávací overtura byla příjemně uklidňující, ovšem už po půlminutě na to nevinný kvítek šlápnul a spolu s bubeníkem spustil bruntální desetiminutovou punkrockovou instrumentálku. Co se to dneska na těch ZUŠ učí, říkal jsem si, zatímco nevinný kvítek v botách ke kolenům suverénně jezdil prsty po strunách, to za našich mladých let nebylo.

Tady je máte:



Po tomto nakopáváku vystoupila ředitelka ZUŠ a uklidnila nás, že škola se vskutku nezbláznila, že nadále bude koncert pokračovat tradičněji.

Mé rodičovské sebevědomí dostalo těžký direkt ve chvíli, kdy se na pódiu objevil vrstevník mé dcery se stejně starou spoluhráčkou, oba ověšeni harmonikami, a spustili skladbu, jejíž zvládnutí by bylo složité i pro Vaška Koubka...

Vyloženě soucit jsem cítil s hráčem na tubu, zavzpomínal jsem si, jak jsem s tímto nástrojem sám bojoval, a uznal, že to, co on, bych neuhrál ani ve své nejlepší formě.

Koncert nakonec trval asi hodinu a půl a obsahoval i taneční čísla (mimo jiné úryvek z tanečního představení o drogách, a slečna V. je prostě talent, to se musí nechat) a dokonce i dramatické číslo sedmi slečen se zvonečky, což celý spád poněkud zbrzdilo. Závěr obstaral jeden z učitelů, který předvedl vynikající souboj s klavírem, a jeho hru by mohl závidět i Jarda Uhlíř.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Pro děti

Ačkoli neděle má být, slovy klasika, odpočinku den, kdy si každý rád vyrazí ven, u nás to, jak ostatně obvykle, vypadalo přesně obráceně.

Hned dopoledne jsme se pustili do vylepšovacích činností, které skončily někde před pátou hodinou odpolední, tedy už večerní, kdy bylo jasné, že bychom měli zajet pro děti.

Nejdříve ale natankovat, a tak první cesta byla k tradiční pumpě v sousední vsi, kde mají zaručeně nejlepší PHM v regionu. A pak už pro děti. Ty projevovaly účinné nadšení, zejména pak Míša, který se před námi zavřel v babiččině ložnici a vší silou držel dveře.

Ale nakonec to dobře dopadlo a obě ratolesti jsme si dovezli domů.

Náš byt zůstává v rozestavěném stavu, jakoby nám tím dával najevo - mě nezrekonstruujete!

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Postel snů

Když jsme v sobotu ráno, ještě zcela znaveni divokou kalbou páteční noci, z níž jsme se začali rozpomínat i o detailech, o kterých se ve slušné společnosti nemluví a které se vždy a všude stávají "známému známého mého známého," vydali jsme se na procházku po našem městečku.

Totiž: V pátek jsme jeli užít si kalbu autem a to jsme zanechali na jednom z mála neplacených parkovišť. A v sobotu dopoledne jsme se vydali obhlédnout strategickou situaci, jelikož a protože potřebujeme nové věšáky do prostoru po vestavěné skříni a novou postel. Ta dosavadní, která je v bytě stejně dlouho jako my, už přece jen dosluhuje.

A ač jsme nekoupili, něco pozitivního na tom bylo: Viděli jsme postel tak nádhernou, že mít ji v prodloužené délce, tak si ji okamžitě a střelhbitě necháme dodat.

Odpoledne jsme dorazili k manželčině rozvedené kámošce, kde jsem se projevil jako zkušený vrtač, protože jsem opřel vrtačku o stěnu a vyvrtal dvě nádherné díry, kam si daná rozvedená manželčina kámoška pověsila funglózní poličku. A v její druhé místnosti jsme s manželkou zorganizovali a provedli přesun stolu a počítače.

Celková nálada na mě dolehla tak, že jsem šel spát extrémně brzy, snad ještě v sobotu.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Další průtahy... už zase

Aj bylo, nebylo...

Vypadalo to krásně, protože naše utkvělá fixní idea byla, že v pátek odpoledne se k nám domů přiřítí lištař a elektrikář a do večera máme hotovo dvacet.

Jako obvykle - chyba lávky, přátelé, fatální chyba!

Oni ti dva zmínění se skutečně okolo třetí hodiny odpolední (kdy jsem se přiřítil domů i já) zjevili, ale místo toho, aby si dali dvě hodiny práce a pak nám to jen se soudružským pozdravem a potřesení pravicí předali, tak to vypadalo asi takhle: Elektrikář dělal co mohl, tahal kabely, zapojoval zásuvky a testoval, kudy že to proudí. Lištař nás sice pochválil za krásné stěny před třemi lety vystavěné koupelny, ale dál se tvářil jako kakabus, což zesílilo zejména ve chvíli, kdy jsem si začal pobrukovat nějaký pochodový nápěv podobný hlavnímu motivu z Carmen. Po čtyřech hodinách marných snah lištař oznámil, že takhle to teda jako nejde, že lišty bude muset ke zdem natvrdo přivrtat, ale že na to nemá ani čas ani kapacity, a že tudíž přijde jindy. Pak ještě dodal, že až ty lišty přivrtá, dá na hlavičky šroubků čepičky. "To ne," vykřikl jsem, "já žádnou čepicu nechcu. Hezky bez čepice, já si když tak připlatím," ale nebylo mi to nic platné.

Takže náš byt se opět vrátil do stavu rozestavěnosti a bude tak vypadat ještě dlouho, neboť lištař, i když dnes ráno dorazil, tak zase nic neudělal a vymlouval se na to, že naše zdi jsou dole tak rozdrolené, že by to navrtání neudrželo. Naštěstí zedníka manželka sehnala ještě na dnešek.

Protože to v pátek dopadlo takhle, rozhodli jsme se jít to spláchnout do hospody. Děti dlely u babičky a dědy, tudíž manželka ještě sehnala svou rozvedenou kámošku, jejíž syny si ochotně převzal její exmanžel a za hodinu jsme už seděli v místní netkavárně a ládovali do sebe drinky různé kvality a vysoké ceny.

Po několika rundách jsme to zvedli, zaplatili částku hraničící s rouháním a vydali se o dům dál.

Těch domů nakonec bylo několik a po procházce náměstím okolo dokola jsme zapadli do jedné z útulných hospůdek v úzké uličce. Tam jsme se rozhodli věnovat stolnímu fotbálku, leč došlo k problému. U fotbálku se už nalézala trojice ve složení jedna slečna a dva mladíci, z toho jeden v solidním rozkladu. S námi dohromady vznikla šestice, což byl problém, neboť hrát mohli souběžně pouze čtyři. Prozatím jsme se tedy vydali k baru, kde obsluhoval laxní mladík se zafáčovanou levou rukou. Zatímco pro holky nebyl problém s výběrem, u mě ano. Když mi asi po třetí řekl, že tohle nemá, rezignoval jsem a nešťastně jsem ho vyzval, ať naleje, co má. Toto když splnil, vrátili jsme se do hráčské části hospody a následujících několik desítek drahocenných minut proháněli míček mezi panáčky na drátcích. Naši soupeři se pak rozloučili a dál jsme to dělali jen ve třech.

Pak nám došly desetikoruny a nezbylo než se vrátit k baru a dopíjet naše drahocenně zaplacené pití. K tomu nám na obrazovce běžel psychothriller "Pojďte pane, budeme si hrát."

Návrat domů se podařil krátce po půlnoci a pak nezbývalo než upadnout do spánku spravedlivých.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Jsem v Pardubicích

"Jsem v Pardubicích," oznámila mi včera v pozdních večerních hodinách manželka a já začal marně přemýšlet, jak je to daleko a kdy se asi tak dostane domů.

Totiž: v rámci postupující rekonstrukce našeho bytu, která začala před třemi lety bruntální likvidací staré umakartové koupelny, pokračovala vystavěním nové koupelny, výměnou okna v obýváku, výměnou všech ostatních oken, aby se dostala do stádia výměny podlahových krytin, bylo rovněž nutné vyměnit lišty pro vedení elektřtiny, načež k těmto lištám chyběly a stále chybí takové ty čučky (jak už asi víte, je to univerzální slovo v naší rodině, které označuje cokoli, co připojuje cokoli k čemukoli) na připojení těchto lišt ke zdi, protože k variantě připevnění lišt pomocí lepidla máme nějakou mírnou nedůvěru.

A tak moje manželka profrčela interfernet, oběhala dostupné prodejce, volala nedostupným, až se nakonec v našem rodinném voze dostala do Pardubic. Syna nechala u své rozvedené kámošky a dcera byla na volejbalovém tréninku.

Dceru jsem v pořádku vyzvedl a kráčeli jsme večerní tmou domů, debatovali o všem možném, když jsem si všiml, že v našem bytě je tma. Po otevření dveří jsem dovnitř zavolal "Míšo, utíkej se schovat," a na chodbě zouvající se dceři oznámil "Míša ale opravdu není doma." O to větší šok to pak pro dceru byl, když zjistila, že Míša opravdu doma není.

A tak když mi manželka oznámila, kdy a jak se pravděpodobně dostane domů, dohodli jsme se, že se staví pro synka a já protáhl dceru večeří, cvičením hry na flétnu, večerní hygienou a koukáním na Ordinaci.

Manželka se objevila necelou hodinu poté, co původně říkala, že přijede. Vedla synka, který byl utahaný jako kotě (nebo minimálně jako Kotěnočkin), a během reklamních pauz vyprávěla, co ten den zažila.

Čučky nakonec v Pardubicích koupila, takže dnes odpoledne zdrhám z práce dříve a jdeme rekonstruovat.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Sousedka

V dnešním příběhu nevystupuje žádný slon ani jiný tlustokožec.

Mívali jsme sousedku, už hodně starou paní.

Začátek příběhu tkví v tom, že náš byt je třípokojový a naše poschodí tříbytové. Mezi dvěma standardními byty se od prvního poschodí (zvýšené přízemí nepočítaje) nahoru krčí vždy jedna jednaplusjednička. A v té jednaplusjedničce o poschodí níže bydlela jedna hodně stará paní, tuším, že její věk se už začínal na devítku. Ale pořád byl dvoumístný.

Tato paní žila převážně sama, jen sem tam k ní přijela její dcera ve fordu káčku. Pravidelně ji navštěvovaly pečovatelky z místního domu s pečovatelskou službou, a jakkoli zmíněná stará paní vypadala jako ztělesnění představ o pohádkových babičkách, tradovalo se, že každou pečovatelku po čase "odvaří".

No a jednoho dne tato zmíněná stará paní ve vší tichosti umřela.

Už dříve přijeli její příbuzní a dělali jí v bytě generální úklid, což bylo potřeba, neboť pokaždé, když byly u jejího bytu otevřené dveře, vyvalila se ven krajně nelibá vůně, díky čemuž jsme se za ta léta naučili dokonale předstírat, že nic necítíme, stejně jako Jaromír Bosák už dlouhá léta předstírá, že rozumí fotbalu.

Moje drahá ženuška čekala, že místo zemřelé staré paní se nastěhuje nějaká mladá rodina nebo aspoň někdo, kdo bude nám blízký věkem. Chyba lávky. Do bytu po zemřelé se postupně stěhují manželé-důchodci. Zrovna koncem minulého týdne dokončili vystěhování všech věcí po bývalé obyvatelce nyní už opuštěného bytu - jeden velký kontejner toho byl.

A tak se nám postupně obměňuje osazenstvo našeho domu. Naše poschodí je kompletně "nové," teď se poprvé mění i poschodí pod námi.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Osudná chvíle

Původně jste měli dnes číst srdcervoucí a dechberoucí příběh z daleké pustiny, kde havrani a supi poletují vzduchem, ale okolnosti tomu nechtěly.

Krásně se nám ráno zadařilo. Dcera vstala v době, kdy jsem ji vzbudil, a v době, kdy se obvykle probouzí manželka, měla už dcera snězenou snídani. I své oblečení na sebe dcera dokázala natáhnout rychleji než obvykle, kdy jen kebuli do příslušného otvoru cpe pět minut. Tentokrát se za pět minut dokázala ustrojit, učesat a ještě si vyčistit zuby.

Protože to zvládala takhle rychle, za odměnu si v naší sídlištní samce mohla vybrat, co chce ke svačině, a pak jsme vyrazili ke škole.

Dceru jsem předal a vydal se do svého drahého zaměstnání, tak jako každý pracovní den. Netušil jsem, že dnešek změní můj život dokonale a nevratně.

Začalo to celkem nevinně. Pročítal jsem maily, co dorazily od včerejšího večera, když tu mi volá jeden hodný mladík z laboratoře, že by potřeboval nový toner do tiskárny. Jsem samá ochota, jdu do svého univerzálního nepořádku, tam vybírám patřičné zboží z regálu a jdu za oním mladým člověkem. Netuším, že to setkání bude osudové.

Přicházím k jeho stolu, stavím na stůl krabici, otevírám krabici, vytahuji černý sáček s tonerem, a tu se to stalo. Ten sáček bohužel neměl dno, načež toner jej opustil a vydal se cestou přímo dolů k podlaze, kde ze sebe vypustil veškerou čerň, které si za cíl svého dopadu kromě podlahy vybrala i mé hnědé polobotky a hlavně mé krémově světlé kalhoty.

To je jeden z důvodů, proč na poznámky o čistotě reaguji podrážděným vrčením a proč nervózně počítám hodiny do chvíle, kdy budu dnes moct vypadnout.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

O neustálém zlepšování

Napínavý psychologický příběh z prostředí, které jistě znáte. Neuvěřitelný začátek, gradující děj a strhující závěr, který korunuje celé dílo. Čtěte až do konce!

"Opravdu se od minula zlepšila," řekla mi Pavlínčina trenérka, když jsem v pondělí večer za úplné tmy venku přebíral v chodbě tělocvičny svoji milovanou dceru po tréninku volejbalu. A tato věta mě zahřála u srdce, neboť je důkazem, že něco málo z mých genů přece jen dcera podědila.

Ke škole jsem se vydal asi deset minut před tím, než měl dceřin trénink končit. Průšvih je v tom, že část cesty jsem absolvoval přes neosvětlené škvárové hřiště obdélníkového tvaru, zakončené na kratších stranách házenkářskými brankami. A neviděl jsem na krok, protože mě dokonale oslepovala záře z oken tělocvičny.

Nakonec jsem po mírném svahu seběhl až ke vchodu, kde jsem zalomcoval za kliku u dveří, které se pomalu otevřely. Vešel jsem do chodby, kde mě zahalila černočerná tma, až jsem se bál, aby se nezačaly dít podivuhodné věci. Šel jsem chodbou po sluchu, když tu náhle se otevřely dveře, chodbu zalilo světlo a já věděl, že jsem na místě. O chvíli později se chodbou, kde někdo rozsvítil, prohnal vodopád dětí, mezi nimiž jsem rozeznal to dítě, které mi říká "tati."

Pak jsme šli zase s dcerkou přes neosvětlené asfaltové hřiště domů.

"Jé, tati, vidíš ten měsíc?"

"Jo, vidím."

"A já vidím i ten kousek, co nesvítí."

"No jo, koukej, je vidět."

"Tati, takhle když ten měsíc je, tak na něm může někdo sedět a lovit ryby, jak to bylo v jedné pohádce..."

Před domem si dcera vzpomněla na jiný závažný fakt.

"A nebude to mamce vadit, že mám pod bundou jenom tričko?"

"Kdepak," povídám, "když jí to neřekneš, tak jí to vadit nebude."

Doma jsme se pak věnovali konzumaci potravin a hledání vodovek, které se při našem běsnění někam ztratily, až přišla manželka se synkem.

Večer všichni zalehli, spočítali jsme, kolik budeme potřebovat elektrických zásuvek, a nějak po půlnoci jsem, tuším, usnul.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Škola měla narozeniny

Občas se stane, že má narozeniny i někdo jiný než já, což pokládám za klasický projev toho, že svět už nikdy nebude takový, jaký býval za starých časů, kdy stromy měly delší stín. A někdy má narozeniny ne člověk, ale instituce, a k tomu ještě instituce dětskou duši natolik formující, jako je škola.

Škola, do které chodí Pavlínka, má výročí, tuším 80 nebo tak nějak let od založení, a proto jsme v pátek večer (!) vyrazili. Pochválil jsem dcerku, jak je vzorná, že i v pátek večer chce jít do školy, a že je jen škoda, že tentokrát jde bez aktovky.

Příchodová cesta ke škole byla vyzdobena lampióny a v kombinaci s tmou tím vytvářela zajímavou a poutavou atmosféru. Třídy byly vyzdobeny tématicky, například zrovna ta Pavlínčina rybičkově, ale, a to mě potěšilo ještě více, na zdi vedle vchodu do Pavlínčiny třídy visely obrázky želviček.

Přes původní názor, že do hodiny jdeme domů, se naše návštěva trošku protáhla. Zabrousili jsme totiž do hlavní budovy, kam chodí děti od čtvrté třídy nahoru. A tam se to nedalo jen tak proběhnout. Brali jsme to poctivě třídu po třídě, vyzkoušeli si keramiku, batikování, drátkování, viděli jsme několik dětských představení a vystoupení, a nakonec jsme děti zavedli do tělocvičny, kde se mládí vyřádilo na trampolínách, hrazdách, kruzích a jiných vražedných zařízeních.

Shrnuto a podtrženo to byla moc pěkná akce a Pavlínce její školu můžu jen závidět.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!