Večer se Žalmanem a Žlutým psem

Tradiční srpnový multižánrový festival odehrávající se na našem náměstí, dorazil i letos. Bohužel celou sobotu propršelo, takže jsme si užívali jen v pátek.

Odpolední zahájení vážnou hudbou jsme vynechali, protože na podvečer se chystala lahůdka, a to vystoupení Žalmana a spol. A poté měla následovat další lahůdka, a to vystoupení Žlutého psa.

Žalman je jeden z těch, jejichž písničky člověk zná, aniž by věděl, že jsou právě od něj. V davu na náměstí jsme odhalili švagra a švagrovou společně s nejmladším synovcem a díky nim jsme získali relativně dobré pozorovací místo. Naše děti pak společně s nejmladším synovcem zaujaly ještě lepší místo před první řadou lavic, odkud bylo slyšet nejlépe.

A zpěvačka Jindřiška, kterou jsem poprvé viděl v roce 1995, zpívá furt výborně, i když ve chvíli, kdy prohlásila "tam za pódiem si je vybalím a ukážu vám je," tak málokdo věděl, kam opravdu míří.

Pak následovala třičtvrtěhodinová pauza, během níž jsme se švagrem vystáli frontu na jedno a pak na ještě jedno. Mezitím se připravovali kluci ze Žlutého psa. Protože jsem velmi komunikativní typ, zašel jsem na chvilku za scénu, kde si ladil svou kytaru Petr Roškaňuk a prohodil s ním několik málo vět. Pravda, původně jsem ho chtěl jen pozdravit a připomenout hity Nové růže, ale nakonec jsme probrali různá témata a zdrbli i Vildu Čoka.

Ondra Hejma pak naběhl na pódium, kluci se opřeli do nástrojů, a začalo to. Potěšilo mě, že Zdeněk Juračka je stále naživu a stále hraje jako před více než dvaceti lety. Mezi naší první lavicí a pódiem pár lidí tancovalo. Zatímco mě zaujali dva mladíci v rytířském oděvu, z nichž starší byl viditelně střízlivější, dceru zaujala žena středního věku v tričku na ramínkách a maskáčových kalhotách. "Hele, tati," naklonila se ke mně dcera, "vidíš, že ta paní má hezký zadek?" Někdy bych si přál, aby aspoň v jednom po mně nebyla.

Ve chvíli, kdy kluci na pódiu hráli jednu převzatou a hodně dlouhou písničku, původně od skupiny s nevyslovitelným názvem, pocítil jsem, že čtyři a půl piva v mém těle vyvolávají očekávané reakce. I opustil jsem na chvilku rodinu a v kraji náměstí narazil na mladšího a podroušenějšího rytíře. Zeptal jsem se, kam jde, a on mi vysvětlil, že máme společnou cestu. Protože můj blog čtou i dámy, nebudu podrobně rozebírat činnost v jedné boční uličce, ale jako výsledek musí stačit, že poté mě mladý rytíř chytil za loket a prohlásil, že musím jít s ním. No co, přizpůsobil jsem se, načež rytíř u jednoho stánku zakoupil láhev snadno odhadnutelného obsahu a rozhodl, že ji musíme vypít napůl. A přátelství, uzavřené při činnosti z nejpříjemnějších, je pevnější než švédská ocel, takže mi nezbylo než ho následovat.

Syn hned při první písničce usnul, takže nemohl bujaře juchat. Koncert byl výborný, jen škoda, že jsme se nedočkali přídavku. A přestože i následující produkce slibovala hudební kvalitu, rozhodli jsme se s ohledem na děti jít domů.

Tak po tom, co jsem tu teď vypsal, asi nikoho nepřekvapí, že jsem se v sobotu dopoledne cítil, jakoby mi v břiše pochodovala armáda titulních postav z filmové série o vetřelcích.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Nová naděje

Hlas té paní zněl v telefonu pozitivně. "Jste jedním z těch, které jsme vybrali, a proto se chci zeptat, zda máte stále ještě zájem." No jasně, co taky jiného, že jo. "Tak to abyste ve čtvrtek o půl deváté přijel sem k nám, já si vás všechny vyzvednu."

Měl jsem radost a dostal jsem se téměř do euforie, jaká se u mě obvykle dostavuje pouze po výhře Slovanu Liberec. A proto jsem se v uvedený den dé, hodinu há, minutu em a vteřinu ef, dostavil do budovy bé, kde si nás měla převzít paní pé.

A paní, co má stejné příjmení jako jedna velmi populární moderátorka, za chvíli dorazila a odvedla si nás všechny nahoru.

Nejprve se asi tak na hodinu rozpovídala o tom, co nás vyvolené teď čeká, čeho se budeme účastnit, co máme za práva a co za povinnosti, a jak spolu budeme vycházet.

Pak nám rozdala spoustu papírů, které jsme si pozorně pročetli, a i když jsme zjistili, že to není petice požadující zákaz veřejných projevů pro Václava Havla, tak i přesto jsme to nakonec podepsali.

A tak jsem k dalšímu týdnu vzhlížel s optimismem.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Poslední letošní výlet za koupáním

Když jsme na koupališti v neděli po návratu z dovolené potkali dceřinu kamarádku a její mámu, netušili jsme, že dostaneme i tip na další výlet. Totiž máma dceřiny kamarádky nám zároveň řekla i o koupališti v jiném městě na okraji našeho okresu - a vychválila to tak, že v nás vzbudila touhu toto místo navštívit.

I vyjeli jsme a v onom městě jsme nejdříve statečně bloudili, až jsme se dostali do místního sportovního areálu.

Zpočátku to vypadalo na jedno velké zklamání. Koupaliště se zdálo malé a lidí se zdálo být hodně. Ale po bližším ohledání jsme byli nadšeni.

Jako první se děti jaly prozkoumávat soustavu tří dětských brouzdališť o hloubce vody nějak okolo 15 - 20 cm, propojených skluzavkami. Další částí je bazén ve tvaru ledviny pro neplavce a téměř neplavce (na jedné straně může dcera pochodovat po dně, na druhé už nikoli, a za ním normální bazén pro nás zkušené plavce.

K tomu tobogán a velmi adrenalinová a extrémně prudká skluzavka. Zábava pro celou rodinu zaručena.

A přestože normálně nemám rád velkoslovná prohlášení, tak musím konstatovat, že jsme byli nadšeni a vyřádili jsme se více než předcházející podovolenkovou neděli.

Domů jsme dorazili tak pozdě, že byl už čas zahnat děti chrnět.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Stehno I

V pondělí šel tedy syn po dlouhé době do školky. A já se vydal k lékařskému vyšetření.

Jak jste už četli tady, potom tady a ještě třeba tady a možná i tady, měl jsem v loňském roce problémy s podivným útvarem na své nevšedně a excentricky tvarované hlavě. A letos se podobný útvar vyskytl na mém pravém stehně. Zpočátku jsem tomu nepřikládal význam, ale pak to začalo bolet jako čert a bolest z toho místa pak vystřelovala celou mou vzácnou dolní končetinou. A tak jsem si zatelefonoval a v pondělí odpoledne se ocitl v čekárně kožní lékařky.

Spolu se mnou tam byly dvě ženy. Jedna přibližně mého věku, druhá o něco dost mladší. Ta mladší měla s sebou malého kojence. Krom toho byl nárt její levé nohy ozdoben vytetovaným motýlkem o rozpětí křídel 5 cm a prostor na zádech mezi lopatkami motýlem o rozpětí křídel 12 cm. Zatímco nártový motýlek byl do modra, zádový motýl do zelenočervena, což mě zaujalo.

Paní s miminem, jak se ukázalo, dorazila o téměř hodinu dříve, než byla objednána. Druhá paní si vyřídila svoje a na řadu jsem přišel já. Nejprve jsem si popovídal se zdravotní sestrou (čtyřicátnice, od které bych facku držet nechtěl) a pak jsem byl vpuštěn k lékařce, přímo samotné primářce. Té jsem stručně, ve třech větách, popsal, co mě trápí.

Paní primářka si problematické místo zálibně prohlížela a pak mi vypsala doporučení na chirurgii k odstranění této vady na mé nevšední kráse. A protože bylo velmi krásné odpoledne, vyšel jsem ven a vstoupil hned do vedlejší budovy, kde jsem se hned domluvil na termínu zákroku na středu následujícího týdne.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Zpátky z Beskyd

Jak jsme si užili návrat z dovolené.

Po návratu z dovolené vždycky dochází k situaci, kdy množství věcí, které vyskákají z tašek, několikanásobně přesahuje množství věcí, o kterých víme, že v těch taškách byly. A protože jsme se rozhodli si neděli užít, vypravili jsme se na koupaliště.

Ono to tedy bylo tak, že na tom, že pojedeme na koupaliště, se domluvila manželka s RMK a já byl postaven před hotovou věc. Ale protože počasí slibovalo krásný den, tak jsem souhlasil. Naložili jsme staršího (a otravnějšího) syna RMK, sama RMK s mladším synem jeli autobusem, a vyrazili jsme.

Celé odpoledne pak bylo opravdu v pohodě, dcera našla kamarádku ze školy, její máma se s námi zakecala, syn si hrál s mladším synem RMK, starší syn RMK machroval s tím, co se naučil při dovolené.

Večer jsme se sbalili a jeli jsme pro naše zvířectvo. O to během našeho zdolávání beskydských velehor pečovali manželčini rodiče. A pak už nastalo pondělí a syn šel po prázdninách zase do školky…

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Beskydské střípky, část třetí

Kam jsme šli na rodinný výšlap, jak jsme si užili koupaliště a jak to všechno dobře dopadlo.

V pátek dorazila sestřenice se svými dětmi. Sraz jsme si dali na autobusovém nádraží. Odtud jsme vyjeli na Pustevny. A tady už zkušení čtenáři vědí, že jsme si nemohli vybrat jiný cíl, než vrchol Radhoště.

Byl krásný den a není proto divu, že se cestou valily davy lidí. Naše skupinka se nesla někde uprostřed, ale jak se čekalo na to či ono dítě, tak jsme postupně propadli do zadních vrstev chodců.

Naše děti a sestřenčiny děti na sebe navzájem nejdříve koukaly s nedůvěrou, přece jen, poslední kontakt mezi nimi byl přede dvěma lety, ale jak neteř začala mluvit o škole, dcera se přidala, pak i synovec, a nakonec i náš syn, který neopomenul přidat něco ze svých osobitých teorií.

S přestávkami u sochy Radegasta a u restaurace jsme došli až do cíle. A s potěšením jsme konstatovali, že místní kaplička je po mnoha letech otevřená, takže jsem si ji mohl řádně prohlédnout, stejně jako vyhlídku z věže. A pak už následovala pomalá chůze zpět.

Zpátky na Pustevnách jsme byli asi tak půl hodiny před časem odjezdu autobusu dolů. Zastávka však už byla obsypána důchodci. Postupně se utvořil dav o mnoha lidech. Neteř a dcera prohlásily, že chtějí sedět společně s mým synem, a tak jsme jim to odsouhlasili.

Naštěstí jsme se pak do autobusu dostali jako poslední, na které vyšla místa k sezení. Ti, co nastoupili po nás, už museli stát a tradičně halekat "posuňte se víc dozadu" a podobné provokace.

Na rožnovském autobusovém nádraží jsme sestřenici i její děti ukecali k návštěvě, kde jsme předali přivezená překvapeníčka.

V sobotu ráno byl hlavní úkol sbalit všechno, co jsme si s sebou přivezli (s výjimkou věcí v krabicích, které jsme chtěli na místě zanechat). A pak jsme splnili přání dcery, která chtěla na koupaliště. A tak jsme vyrazili s tím, že to bude jen do oběda.

A povedlo se, musím uznat, že dcera už vychytává první plavecké praktiky, i když sem tam sklouzne k sebevražedným pokusům. Nakonec z toho byla i velká legrace, zejména pak ve chvíli, kdy syn potřeboval čurat, a protože k záchodům by to už nestihl, učinil tak skrz plot na travnatou plochu okolo parkoviště. Poté, co vykonal svou potřebu, jsme zjistili, že stál v zorném úhlu tří dorostenek sedících na nedaleké lavičce. Ty pak jeho výkon ocenily pochvalnými gesty s palcem vzhůru.

Po poledni se přiřítil můj drahý bratr. To už manželka dokončovala oběd, i zasedli jsme k jídlu. Před druhou hodinou odpolední se z velkého výletu vrátily moje máma a sestra, najedly se a pak jsme zasedli k hodnocení jejich fotek z výletu.

Pak se už blížil večer a čas našeho odjezdu. Srdečně jsme se rozloučili a s přestávkou u strýce a tety, kde naše děti dostaly na oplátku překvapení od synovce a neteře, se vydali na dlouhou cestu domů. Dojeli jsme v pořádku a naše děti brzy zapadly do hajan.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Beskydské střípky, část druhá

Co se nám líbilo v ZOO, s kým si mě pletla prateta, co nás zaujalo v muzeu a kam až můj syn vyšlapal po svých.

Navštívit ostravskou ZOO byl nápad na pondělí. Už proto, že většina jiných atrakcí bývává v pondělí uzavřena. Přes Frydekmistek jsme se do Ostravy dostali, a protože od minula už víme kudy a kam, tak jsme jeli najisto.

Samotná ostravská ZOO je nádherná. Člověk by neřekl, co je na světě zvířat - a každé jiné. Největší zábavu nám ovšem připravili tentokrát tygři, kteří odhodili svou tradiční ospalou lenost, a vrhali se do svého koupaliště s vervou a nadšením, že až v některých chvílích dostříkávala voda na první řady diváků.

"Vy jste tu spolu?" zeptala se mě u jednoho stánku s občerstvením neznámá žena a ukazovala na jinou ženu, stojící v řadě přede mnou. Přestože zmíněná osoba vyhlížela sympaticky, rozhodně jsem jakoukoli souvislost mezi ní a mnou popřel. "Tak to musíte za mě," oznámila mi ta ona neznámá žena. "I nu což," odvětil jsem moudře, "ono je stejně jedno, které z vás koukám na zadek," načež ona paní taky hodnou chvíli nechápavě koukala.

Prohlídku celé ZOO jsme dokončili až před večerem. Náš nápad, že se po cestě zpět zastavíme někde na večeři, vzal zasvé poté, co syn, zmožen událostmi dne, na nic nedbal a v autě naprosto pohodově usnul. A když už jsme se smiřovali s tím, že je večeře ztracená, při sjezdu z Pinduly se probudil, takže jsme mohli zaplout do pizzerie a zjistit, jaký poklad se v městě mém téměř rodném nachází.

Protože v úterý pršelo, nevypadalo to moc cestovatelsky. Leč dohodli jsme si návštěvu v mé rodné vísce, v domě, kde kdysi žili mí prarodiče, a dnes tam žijí strýc s tetou. A protože mě vždycky rádi uvidí, sbalili jsme něco dobrého, abychom nepřijeli s prázdnýma rukama, a vyrazili.

Strýc s tetou se momentálně starají o pratetu. Pratetě bude na začátku září 90 let. Nedávno utrpěla zlomeninu nohy v krčku, a proto je odkázaná na péči svého okolí. Když jsme vstoupili, položila teta pratetě sugestivní otázku, totiž zda ví, kdo přijel. Prateta se rozhlédla, na naše děti ukázala s tím, že ty si pamatuje (a to je pamatovák nadprůměrný, když uvážíme, že dceru viděla naposledy pár minut v zimě 2005 a syna nikdy), ale nás velké nezná. Teta se jí snažila vysvětlit, kdo jsme, i já jsem se přidal a řadou volných asociací nahazoval, ale vždy v poslední fázi prateta rezignovaně prohlásila, že neví. Nakonec mě začala řadit mezi příbuzné, kteří jsou ve věkové kategorii 65 a víc. No nic.

Příjemně jsme si popovídali, prošli se zahradou (ta se od mého dětství změnila ukrutně), a před večerem jsme, s přestávkou na dočerpání pětadevadesátkového naturalu, dorazili zpět.

Ve středu jsme vyrazili do Kopřivnice. Ono mezi náma, co si budeme nalhávat, to město je dost hrubě nic moc. Ale má jednu zvláštnost, a tou je muzeum automobilky Tatra. A tam jsem se chtěl podívat už dlouho. A teď to vyšlo.

Byl jsem nadšen. Unesen. Auta stará. Auta ještě starší. Auta osobní. Auta nákladní. Podivné vozy s lyžemi místo kol. Tatrovka, co objela zeměkouli. Tatrovka, co vyhrála dakarskou rallye. A jiné a mnohé další. Co kus, to originál. Jen jsem zalitoval, že dnes se už auta, hlavně ta osobní, nevyrábí.

Po prohlídce jsme zatoužili po obědě, a zapadli do jedné z místních restaurací, vyzdobené v námořnickém stylu. Byli jsme tam jediní zákazníci. Jídlo jsme dostali. Kromě nás se v lokále vyskytovaly tři ženštiny. Servírka, která když nebyla u našeho stolu, stála za barovým pultem a výhrůžně pokuřovala. Její známá, co vedla hlubokomyslné hovory a zamyšleně pokuřovala. A třetí, v pokročilém stádiu těhotenství (zkušeným okem jsem to odhadl na sedmý měsíc), která se rozhodla preventivně trestat své dítě už před jeho narozením, a zapalovala jednu od druhé, což je hnus na druhou.

Pak jsme měli ještě myšlenku zaskočit do některé z místních cukráren a strávit příjemnou chvilku u kafe a nějakého toho zákusku. Cukrárnu jsme našli, i zákusků bylo dosti, leč dostavil se zádrhel. "Kafe vám neudělám," prohlásila slečna za pultem se slyšitelným ukrajinsko-běloruským přízvukem, "neteče nám voda." Inu jiný kraj jiný mrav. V tomto případě spíš nemrav.

Ale konec korunuje dílo, a koncem onoho dne byla obec Štramberk. Dojeli jsme, našli parkovací místo (kupodivu neplacené) a pak jsme se rozdělili na frakce. Holky to vzaly oklikou, my chlapáci jsme se vydali přímo do centra, kde jsme zasedli v jedné z kaváren k dobrému kafi a koláčkům. Syn však neměl kafe, ale minerálku, pochopitelně.

Pak jsme našli holky, které se na kafe stavily v jiné kavárně. Obešli jsme náměstíčko a našli výstavku exotických plazů a jiné zvěře. A pak vrchol dne, výšlap k věži zvané Trúba.

A můj syn v sobě našel podivnou zásobu energie, kterou jsme v něm dosud netušili. Všechny schody od náměstíčka až pod vrchol věže srdnatě vyšlapal, zapomněl na bolení nožiček a jiné výmluvy, a prokázal, že až se budu chtít vzdát funkce prezidenta chlapáků, mám v záloze dobrého nástupce.

Výhled z věže byl úchvatný, pak jsme se ještě prošli městečkem a zamířili - překvapivě - zpátky domů.

Na čtvrtek jsme si žádný výlet nenaplánovali, tak jsme stihli aspoň malou procházku zpestřenou mými vlastivědnými postřehy. Většinou jsem se ani nemýlil.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Beskydské střípky, část první

Jak nás zlobilo auto, jak to všechno dobře dopadlo, a jak jsem měl nakonec radost z holek z Ostravy.

V sobotním ránu, ještě příliš brzy na to, aby se dalo poznat, jaký bude nakonec den, jsme nacpali tašky a krabice (s věcmi, které jsme chtěli v cíli nechat) a jiná zavazadla do kufru našeho luxusního vozidla, usadili děti do sedaček, usadili sebe a vyrazili na Valašsko.

Plán hovořil, že i při nejpesimističtější variantě jsme za něco málo přes dvě hodiny klidné jízdy v cíli. Skutečnost, milé děti, byla úplně, ale úplně jiná.

Už po nějakých patnácti kilometrech se pod kapotou ozvalo nějaké podivné klepání. Stalo se to při brzdění a na první dojem jsme to přičítali přetížení vozu.

Po dalších asi sedmi kilometrech se klepání ozývalo i při rozjezdu a to už manželku vyděsilo natolik, že prohlásila, že pojedeme pomalu. Marně jsem na dálnici ukazoval na tachometr někam k číslu 120 se slovy "jeď, jak ti říkám já."

Klepání se posléze rozšířilo natolik, že se ozývalo jak při rozjezdu, tak při brzdění a nakonec i během samotné jízdy. Takto jsme dorazili do Olomouce a projeli Olomoucí.

Za Olomoucí jsme udělali přestávku u jedné čerpací stanice. A tam se náš příběh začíná lámat.

Povšimnul jsem si totiž vedle stojícího vozu řízeného chacharem z Frydkumistku se zdviženou kapotou. O chvíli později dorazil mladík v montérkách a něco prováděl s motorem chacharova vozu.

Když oznámil chacharovi, že je všecko v pořádku, zeptali jsme se, zda by se nepodíval na náš vůz.

Podíval se a konstatoval, že jsme definitivně přišli o brzdové destičky, brzdíme přímo o kotouče a i ty, slušně řečeno, volají po výměně. Zároveň nám navrhl, abychom jeli za ním do servisu.

Jeli jsme za tím dobrým mužem, najeli do jeho dílny, naše auto se zvedlo na heveru někam ke stropu, a my jsme se vydali poznávat obec s poetickým názvem Hlubočky Mariánské údolí.

Po dvou hodinách a půl nám bylo auto vráceno. Srovnal jsem se s šikovným opravářem a mohli jsme zase vyrazit.

V cíli jsme, díky dříve popsaným okolnostem, byli o nějaké čtyři hodiny později, než jsme původně plánovali.

První fáze nakonec tedy dopadla dobře. Ale hned jako následující bod jsme si vytýčili oběd v restauraci. Kráčeli jsme srdnatě k jedné z nejlepších rožnovských restaurací a už během cesty jsem měl nevtíravý pocit, že slyším hudbu. Po příchodu k restauraci jsem zjistil, že to nebyl pocit.

V restauraci a jejím nejbližším okolí totiž probíhaly tradiční slavnosti guláše a piva. Proto stály na louce pivní stany, pódium pro hudební produkce, a proto bylo všude lidí větší než malé množství.

A proto taky, jak jsme zjistili poté, co jsme obsadili jediný volný stůl, bylo v jídelním lístku vypsáno asi třicet druhů guláše. My dospělí jsme samozřejmě gulášové smršti neodolali, ale pro děti jsme objednali něco normálního.

A že ten guláš byl! Až budu umět guláš vyrobit takovýmto způsobem, budu o sobě moct mluvit jako o kuchaři, konstatoval jsem pro sebe.

Venku zatím nějaká bezejmenná skupina hrála světové šlágry osmdesátých a devadesátých let minulého století, takovou tu klasiku, která pohladí, a když nasadili tradiční vyřvávačku ááááj láááv rakenrol, tak nám ke spokojenosti nic nechybělo.

Když jsme odcházeli, sestava na pódiu se měnila a nastupovala nějaká parta ryčného country. Protože jsem si ještě pamatoval, jak devastující vliv na mou jemnou duši měla kdysi tvorba obskurního sdružení Duo Červánek, tak jsem byl rád, že odcházíme.

Po podvečerní procházce jsme se ale na slavnosti ještě vrátili. A na pódiu zrovna řádily super baby z Ostravy, alias skupina Kapriola. Kdo neviděl, neuvěří. Kdo viděl, nezapomene.

Samozřejmě důvod, proč jsem měl z jejich vystoupení radost, netkví v tom, že celá skupina je tvořena osobami dámského pohlaví. Ale hlavně, že s nich tryskají gejzíry energie, a pokud jedna z nich vymění kytaru za housle, dostává celé jejich vystoupení mnohem širší rozměr. Ostatně, i bubenice, která vypadá, že si jen tak odskočila z natáčení reklamy na nový model panenky Barbie, to své bum čvacht, bum bum čvacht podávala s neuvěřitelnou dravostí, takže hravě dokázala, že i holka do toho umí kopnout.

Pravda, k tomu, abych si vyzkoušel stage diving, jsem se nedostal, už proto, že pod pódiem se nacházely hlavně děti jen o málo starší než můj syn. A představa, jak mé téměř stokilové tělo chytají dětské ručky, byla absurdní sama o sobě, natož abych se ji pokoušel realizovat. Ale musel jsem ocenit jednu z divaček, již hodně postarší hipísačku, co si to užívala opravdu naplno.

V neděli dopoledne přijel na návštěvu bratr s přítelkyní. Znovu jsme si dali gulášový oběd a udělali si jinou dlouhodobou procházku, až k obchodu, ve kterém prodávají různé druhy šutrů. No ale šutr odněkud z Brazílie za šestimístnou cenu, u toho jsem opravdu vážně uvažoval, že ho vezmeme a přivezeme manželčiným rodičům na zahrádku.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Můžeme vyrazit

Protože syn už nejevil žádné známky nemoci, mohl jsem s ním klidně zajít na kontrolu k obvodní lékařce.

Do čekárny jsme vstoupili, plni očekávání, asi dvě minuty po začátku ordinačních hodin. Představa, že nejpozději do deseti minut jsme venku, se rozplynula v příštím zlomku vteřiny poté, co jsme otevřeli dveře čekárny.

Bylo tam extrémně plno.

Zklamaně jsem se postavil do rohu, protože místa k sezení byla beznadějně obsypána dětmi a dorostem. Syn s dcerou si zatím hráli s připravenými hračkami.

Postupně se začala čekárna zaplňovat dalšími příchozími. Ale zároveň i uprazdňovat, a tehdy jsme zjistili, co bylo příčinou původní nacpanosti. Jiná lékařka totiž neordinuje a všechny své pacienty přesměrovala k té naší, protože ta naše je stejně nejlepší.

V ordinaci samotné doktorka konstatovala, že syn je naprosto v pořádku, hlavně ať dobere předepsaná antibiotika a na další kontrolu už nemusí.

Naše radost neznala mezí. Bylo to znamení, že vše ostatní může jít stranou a můžeme přichystat dovolenou v Beskydech.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Osobní vzkaz pro Leonu

Osobní vzkaz pro Leonu, manželku mého dávného kamaráda Bala:

Kapriola je naživo ještě lepší než z nahrávek. Udělala jsi dobře, když jsi ji mezi námi před lety neúnavně propagovala.

Pro neinformované: Vše podstatné se dovíte v některém z příštích příspěvků.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Dcera je zpátky

"Tak už je u nás," volala mi švagrová. Šlo o naši dceru a její přesun domů. Dcera se po skoro deseti dnech bez rodičovského dozoru měla vrátit a my jsme netušili, s jakou přijede náladou.

"A bude doma tak okolo půl šesté," dodala švagrová, já poděkoval za zprávu a šel informovat syna, který byl z vývoje událostí rovněž velmi nadšen.

Odpoledne se ještě stavili tchýně s tchánem, takže jsme už čekali jen na dceru. Nakonec byla doma už o třičtvrtě na pět a vtrhla do domu jako záplava z protržené hráze.

Nejdříve rozdávala překvapení a dárečky, co si přivezla, pak jsme z ní tahali rozumy. Na většinu otázek odpovídala jednoslovně a jednoslabičně. Rozpovídala se zase až večer, kdy už měla jít spát.

A do toho se už stihli se synem pohádat, oba si kvůli tomu druhému z dvojice pobrečeli... Naše rodina je zase kompletní a jede ve starých dobrých kolejích.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Nefunkční den

Jsou dny, kdy se člověk jen těžce nutí něco dělat. A pak jsou dny, kdy se k nějaké činnosti nepřinutí vůbec. Tělo zkrátka odmítá fungovat.

Nedá se s tím nijak bojovat, protože představa jakéhokoli pohybu je přímo noční můrou srovnatelnou jen s tím nejhorším, co si dovedete představit. Fotky obnaženého Topolánka na jachtě v Itálii jsou proti tomu slabým odvarem.

A tak většina dne uběhne, aniž by si to člověk nějak uvědomil, a aniž by na to měl nějaký vliv. Den plný úvah o tom, co má a nemá smysl. Výsledkem takových úvah většinou není nic pozitivního.

Naštěstí jsme si večer jeli pro syna. Vzali jsme i synovce, kluci byli chvilku u nás a pozdě večer si švagr se švagrovou přijeli vyzvednout synovce.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Na pohotovosti

"Bolí mě hlavička, bříško a nožičky," stěžoval si syn v pátek večer. K tomu i jeho oči koukaly tak nějak divně. Měl zvýšenou teplotu, v noci se z toho vyklubala pěkná horečka.

Ráno už horečku neměl, ale na bolesti si pořád stěžoval, a tak jsem po snídani vzal oba - syna i synovce - a vyrazili jsme do nemocnice na pohotovost.

Pohotovost o víkendu vykonává službukonající zdravotní sestra, která podle potřeby přivolává příslušné doktory. Poté, co jsme si na sestru zazvonili, jsem ji seznámil s tím naším případem. Sestra zavolala příslušnou doktorku a zeptala se mě na poplatek 90 Kč. Odsouhlasil jsem, že to klidně zaplatím.

"A proč byste to dělal?" vykulila na mě oči. "Tady mi podepíšete jeden papír a nic platit nemusíte." A protože je všeobecně známo, že mezi mít 90 Kč a nemít 90 Kč je rozdíl 180 Kč, a to už je pro člověka bez stálého pracovního poměru slušná sumička, tak jsem se nechal ukecat. "No vidíte, to by byla blbost platit," řekla na závěr sestra.

Syn a synovec seděli, ani nedutali. "To jsou dvojčata?" ptala se sestra. "Kdepak," opáčil jsem, "bratranci. Jen nejsou od sebe ani rok, tak jsou skoro stejně velcí a skoro stejní raraši," dodal jsem.

Po chvíli dorazila doktorka, kterou jsem ve stručnosti seznámil s popisem toho, co syna trápí. Doktorka provedla prohlídku a oznámila, že syna nejspíše zasáhla lehčí angína, a jala se sepisovat příslušný protokol. "Tomu druhému je taky něco?" zeptala se. "Ne, ten je tu jen jako doprovod," odpověděl jsem. Doktorka pokračovala v psaní, pak si oba kluky ještě jednou prohlédla a položila zásadní otázku: "A to jsou dvojčata?"

Nakonec jsme to vzali přes lékárnu, tam vyzvedli antibiotika, a syna jsme pak v neděli večer i se synovcem odvezli k babičce a dědovi.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Dva raraši

Měli jsme na víkend půjčeného synovce. Švagr a švagrová si totiž na víkend a následující dva pracovní dny udělali výlet za hranice všedních dnů, a aby byli kluci chvíli spolu, tak jsme se s babičkou a dědou podělili o péči.

Synovec k nám dorazil už v pátek odpoledne, a protože je to pěkné kvítko, bylo ho ze začátku všude plno. Proto jsem se obával, aby nedělal nepořádek a aby si zase nechodila stěžovat nerudná sousedka.

Ale vše bylo v pohodě. Kluci se zavřeli v pokojíčku, a kdykoli jsme se na ně podívali, většinou zaujatě řešili nějaký problém s autíčky či plyšáky.

Pohádali se za celý víkend jen jednou, o peřinu. Na dětském hřišti si vyhráli opravdu pořádně, doma s nimi byla spíš legrace a pohoda, i když by málokdo čekal, že když dostanou křídy, aby si kreslili na chodník, tak že počmárají i přízemí domu, takže se z nich na chvíli stala i úklidová četa.

No a v neděli večer jsme je odeslali k babičce a dědovi, ať si tam taky užijou.

Fotka pro dnešní den:

Hezký den!

Trh

Pokud jste už četli Nikdykde od Neila Gaimana, určitě víte, že jednou z nejdůležitějších událostí v tom zvláštním světě pod Londýnem byl Pohyblivý trh, u kterého nebylo důležité, kdy se koná, ale kde se koná, a kde se dalo koupit všechno možné a čím méně to bylo možné, tím snáz to šlo koupit.

A určitě si pamatujete na jednoho politika, co měl ježečka, brejle a kníra, a proslul větou, že trh vyřeší všechno. Když si člověk dá tyto na první pohled zcela nesouvisející jevy dohromady, vyjde mu, o čem budu dnes psát.

Trh v našem městečku se může konat kdykoli a kdekoli, a pokaždé je to na náměstí a ve čtvrtek. Už v brzkých ranních hodinách se na náměstí objeví první odvážlivci, hbitě sestavující konstrukce stánků a umísťující je na lety navyknutá místa. A každý ví, že prodejce zeleniny nemůže stát na jiném místě než minule, stejně jako prodejce pil a kladiv.

Na trh vyrážíme, protože občas i naše rodina potřebuje doplnit zásoby i jiným zbožím, než je supermarketový standard, a například ovoce nemá ani jinde kupovat cenu.

Jsou lidé, které tam potkáme vždycky, a to nemyslím prodejce. Někdy to vypadá jako na srazu veteránů třicetileté války, to když důchodce řve na důchodkyni, že chtěl, aby mu ta důchodkyně pomohla s taškou a ona tam stála jako… no, tady řekl na svůj věk až extrémně neslušné slovo.

Širokorozchodná důchodkyně, vedle které byla i Helena Růžičková anorektička, co zaplní jediný možný průchod, protože má akutní potřebu šišlat na dítě v kočárku. Posléze shledáváme, že nešišlala úmyslně.

A samozřejmě místní blázen s dětským kufříkem, občas mluvící do dětské hračky, většinou s železničářskou placírkou na hlavě.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Výluka

Vlak, který měl dojet do stanice, kde jsem potřeboval přestoupit do IC, zastavil v poli necelé 3 kilometry před svou cílovou stanicí.

No co, řekl jsem si, za chvíli jistě pojedeme. Ale byl jsem na omylu. Vlak stál pět, deset, patnáct, dvacet minut. Ani potom nejevil vlak snahu se rozjet.

Když se čas stání prodloužil někam ke třiceti minutám, šel jsem najít mladou průvodčí. Jedná se o slečnu ani ne pětadvacetiletou, drobné postavy. Ovšem na otázku, co je příčinou dlouhého stání, reagovala podobně, jako kdybych se jí ptal, jakého pohlaví je Helena Fibingerová: "To opravdu nevím, ale snad něco zjistím."

Po necelých 45 minutách jsme se rozjeli a rychlostí invalidního hlemýždě jsme klouzali k cílovému nádraží. Tam bylo jasně vidět, co je příčinou našeho zpoždění. Na jedné z hlavních kolejí ležely tři vykolejené vagóny. Vlaky od Prahy měly zpoždění minimálně 20 minut, průměrně mezi 30 a 45 minutami.

Už jsem se chtěl radovat, ale náš osobák jednoduše prošuměl okolo nástupiště a mířil dál. To by nebylo nic divného u zastávky někde v poli, ale tady šlo o dost významný železniční uzel. Zastavili jsme asi 200 metrů za nádražím.

První psychicky méně odolní jedinci začali vystupovat a klopýtali prázdným kolejištěm k nástupištím.

"Nemůžu vás tady držet," pronesla mladičká průvodčí smutně a dodala, "ale je to opravdu na vlastní nebezpečí."

Situace s vykolejenými vagóny si vyžádala netradiční řešení. Vlaky totiž zacouvaly někam směrem od nádraží, tam pak posunovači přehazovali výhybky, a vlaky se horko těžko vracely do původního směru.

"Ten na vás určitě počká," utěšovala mě mladičká průvodčí, když jsem poukazoval na to, že IC stojící u druhého nástupiště se chystá rozjet. To jsem jí ještě uvěřil, ale když jsem uviděl tentýž IC, jak couvá, aby se vrátil na připravenou kolej a odfičel, vzdal jsem to. "Pojďte se mnou," prohlásil bodrý železničář v civilu, a tak jsme vyskočili do trávy a vydali se na perón. Mladičká průvodčí sice volala, že jsme blázni, a že právě zavírá dveře, aby se vlak vrátil k nástupišti. Zamávali jsme jí a došli na nástupiště. Já si pak došel k vytoužené soupravě, usadil se dovnitř, a souprava se, s pětadvacetiminutovým zpožděním, vydala k Olomouci. Vlak, ve kterém jsem zanechal mladičkou průvodčí, se stále k nástupišti nedostal.

Zpoždění se podařilo zkrátit na nějakých 10 minut a to už nebyla taková tragédie. A tak jsem mohl opět navštívit svého milého bratra a probrat nejdůležitější události posledních dnů u oběda v jedné typicky ostravské restauraci.

Odpoledne byla situace naštěstí už klidná. Vykolejené vagóny byly pryč, i když samotná kolej ještě průjezdná nebyla. Takže domů jsem se dostal v pohodě a včas.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!