Zazimování želvy 2009

A nadešel zase ten čas, kdy je nejlepší své milované zvířátko, známé pod pseudonymem želva, uvést do zimního spánku. Po dvou letech, kdy jsme tuto proceduru, na radu sympatické veterinářky, vynechali, jsme se operativně rozhodli k ní pro tuto zimu vrátit.

A tak jsem jednoho dne vyzvedl syna ze školky, cestou jsme se zastavili v naší oblíbené samoobsluze, kde jsou vždy za vchodovými dveřmi naskládány papírové krabice od všeho možného. Syn určil tu, která se mu zdála nejlepší, a s krabicí jsme se vrátili domů.

Ještě před tím ale proběhly náročné přípravy. Už od začátku října nedostávala želva žádné jídlo a každý den byla koupána v teplé vodě. Za jakým účelem, to nemusím zdůrazňovat - před zimním spánkem je vhodné vyprázdnit želvě trávicí trakt, a k tomu je teplá koupel nejlepší.

Ve druhé fázi jsem jí přestal v teráriu topit, takže její aktivita klesla někam kousek nad nulu. Pravda, měla spády dobývat se z terária ven a pak zaběhnout pod radiátor, ale brzy ji i tohle omrzelo.

A teď to tohoto příběhu vstupujeme já a syn, tedy dva největší chlapáci, jaké si dovedete představit. Do přinesené krabice jsme přesypali čistou podestýlku (nejvíc se nám vyplatily dřevěné takové jako čtverečky), pak jsme dovnitř umístili želvu tak, aby byla částečně v té podestýlce zahrabaná.

Prostor v teráriu jsme vycpali starými novinami a reklamními letáky a do zbývajícího místa vložili krabici s želvou.

Následně jsem uchopil terárium a sešel do sklepa, kde jsem se chvíli rozmýšlel, protože od poslední bleskové akce, kterou jsme s manželkou ve sklepě prováděli, je umístění nepořádku ve sklepě jiné než dřív, a nakonec jsem našel místo, kam se celé terárium i se spící želvou vešlo.

Tak a teď uvidíme, jak bude vypadat na přelomu března a dubna, až ji půjdu vylovit a probudit.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Zase o jídle

Projížděl jsem městem, kde jsem byl kdysi na výletě. Pravda, ten výlet nebyl asi tak závažný, protože jak se dívám, nikde jsem ho - ani ve svých retro příspěvcích - nezmínil. A problém je v tom, že za ty roky se v tom městě změnilo všechno. Snad kromě názvu. A možná zeměpisné polohy.

Takže situace byla daná. Měl jsem pauzu asi tak hodinu a půl a něco. A měl jsem hlad (ten máme my informatici pořád). Tudíž jsem zatoužil po nějaké té restauraci, kde je možné kvalitním jídlem zacpat žaludek, pěnivým mokem jej přikrášlit a spokojenosti téměř maximální tak dosáhnout.

Takže dnes to bude zase o jídle. Co se mnou už jednou naděláte.

Jenže restaurace nikde. Něco se občas objevilo, ale to spíše spadalo do kategorie nočních můr než do kategorie kvalitních restaurací. A tak jsem se rozhodl vyhledat nějakého místního znalce.

Místním znalcem byl statný padesátník, který stál opodál a opíral se o své francouzské hole s takovou lehkostí, graciézností a šarmem, že by mu to mohli závidět i mistři světa ve sjezdovém lyžování.

"No, jedna tady je," řekl místní znalec a zahleděl se někam do dálky. "A kolik máte času?"

Řekl jsem mu to.

"Tak to stihnete," ubezpečil mě, "to byste stihl i do Prdelovic a zpátky."

Trošku jsem se zarazil. Normálně proti nějakému sem tam jadrnějšímu slůvku nic nemám, ale v hovorech s neznámými lidmi se mu snažím vyhnout. Nicméně jsem slušně, jak jsem měl nařízeno z domova, poděkoval a vydal se naznačeným směrem.

Tímto chci tomu místnímu znalci vyjádřit velmi uctiv poděkování. Restaurace, do které mě poslal, patří k těm, kam bych neváhal pozvat i svou nejvzácnější návštěvu. Lokálem kmitaly dvě velmi sympatické servírky (ostatně, co jsem slyšel, tak ošklivé servírky mají snad jedině v Lounech) a pohled na jídelní lístek mi na chvíli vnutil myšlenku zůstat v restauraci tak dlouho, dokud nesním aspoň polovinu zdejší nabídky.

Nakonec jsem ale zhodnotil konzumační možnosti svého organismu a vrátil se ke konzervativnímu způsobu objednání pouze jedné polévky, jednoho hlavního jídla a jednoho kvasnicového piva.

Napsat, že jsem byl nakonec spokojen, je asi jako napsat, že žirafa má dlouhý krk. Byl jsem spokojen nadprůměrně. Polévka hustá tak, že v ní lžíce stála, a vydatná tak, že ve svých hubených letech bych už jen po ní funěl. Hlavní jídlo bylo požitkem po všechny mé chuťové pohárky. A závěrečné kvasnicové pivo (restaurace je součástí pivovaru) potěšilo i můj extrémně citlivý chuťový krýgl.

A nejvíc mě potěšilo, že s tím vším jsem se vešel do třímístné ceny. A sympatické slečně servírce jsem vnutil nadprůměrné spropitné, protože odejít s přesně zaplacenou cenou bych pokládal za projev neúcty a pohrdání.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Omar dal dar, Umar dal zmar

"Dobří holubi se vracejí?" zeptal se mě pan Konvička (který se - jak už víte - nejmenuje Konvička, ale dlouhou řadou volných asociací, kterážto řada začíná jeho příjmením, se ke slovu Konvička tak či onak dostanete) a nadšeně stiskl mou pravici.

Navštívil jsem svého minulého zaměstnavatele. Ano, udělal jsem to; na mou obhajobu mohu uvést, že jsem potřeboval jedno děsně ukrutně důležité potvrzení, které mi nikdo jiný, než můj minulý zaměstnavatel, dát nemůže.

Diskusní kroužek se pak rozšířil o pana Hlučného (který se nejmenuje Hlučný, ale funguje stejný princip jako u pana Konvičky) a pána, který hučí v komíně.

Mezitím jsem si uvědomil platnost několika základních pravidel:

Některé věci se nemění, což je dobře: V recepci stále sedí slečna, která byla původně na seznamu lidí na odstřel, ale díky tomu, že potenciální nová recepční zkazila, co mohla, se uvedená slečna na svém místě udržela. A jako první toho dne projevila upřímnou radost z toho, že mě vidí.

Některé věci se nemění, což není dobře: Bohužel, stále jsou třemi nejvyššími představiteli firmy lidé, kteří by v normálně fungující firmě letěli jak špinavé prádlo. A člověk, o kterém jsem si myslel, že je zmrd, je stále zmrd.

Některé věci se mění, což není dobře: Asi nejhorší rána do oka byla nová malba stěn v recepci. Růžová barva na zdech je něco, z čeho by se jeden fakt asi zblil.

Některé věci se mění, což je dobře: Nepopulární kolega, o kterém jsem už psal, je z fabriky taky pryč. Nevím, čím si to zasloužil (nicméně tuším, protože jeho názory na zdejší manažery byly všeobecně proslulé), ale věřím, že jak jemu, tak firmě, je teď lépe.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Vrak a vztek

"No to snad ne," drtil jsem mezi zuby a střídavě zatínal a otevíral pěsti. Ne snad, že by to nějak pomáhalo.

Příčinou toho stavu bylo parkoviště. Stál jsem na balkóně a koukal na parkoviště. A na něm naše auto. Nebo spíš to, co z něho zbylo.

Zadním oknem se patrně prohnal rozdivočený a krajně nakrknutý kňour. Boční sloupek byl promáčknut dovnitř a oboje dveře na pravé straně vozu (tedy té straně toho, co z toho vozu zbylo) visely na tom, co zbylo z pantů, jen silou vůle. Všechna okýnka rovněž vytlučená. Na střechu nejspíš šlápnul obr Koloděj a na přední kapotu se posadil třísettunový dinosaurus. Čelní sklo se nacházelo v přibližně pětimetrovém okruhu okolo auta ve formě drobných (milimetrových) kousků. Z toho, co jsem viděl, jsem chápal, co znamená slovní spojení agresivní bezmoc.

"No jo," prohlásila moje manželka, když se objevila vedle mě, "je to naše auto. Ale neboj," zkoušela mě povzbudit, "aspoň si konečně můžeme koupit nové."

"Jak to můžeš jen tak říct?" naštval jsem se. "Mně na tom autě záleželo, sakra." A vešel jsem dovnitř a vzal ze stolku mobil.

"Komu jdeš volat?" zajímala se manželka. "Policajtům," odsekl jsem a krajně rozezlen dodal, "nebo máš snad lepší návrh?"

"No, když myslíš," pokrčila rameny manželka a zmizela v ložnici.

Stejně jako student Dudek musím při telefonování chodit, takže jsem rázoval po obýváku a čekal, až to někdo vezme.

"Policie České republiky, u telefonu Horáčková, jak vám mohu pomoci?" ozval se unylý neosobní bezbarvý ženský hlas.

"No samozřejmě mi můžeš pomoci, babo jedna," pomyslel jsem si, ale v poslední chvilce jsem se ovládnul a relativně klidně jsem se představil a dodal jsem: "Chtěl bych nahlásit trestný čin."

"Jaký je váš přístupový kód?" zeptal se ženský hlas.

Cože?

"Jaký přístupový kód?" ujišťoval jsem se, že jsem dobře rozuměl.

"Abych mohla vaše hlášení zadat do našeho systému, musím vědět váš přístupový kód," oznámila mi bezbarvým hlasem.

"Já žádný přístupový kód nemám," triumfoval jsem.

"Tak mi tedy řekněte, co se stalo," svolila.

Potlačil jsem potřebu vyhrknout několik neslušných výrazů, které se mi už už draly na jazyk, a začal jsem vyprávět o tom, že auto, které večer bezprostředně po zaparkování vykazovalo kompletnost, se teď vyskytuje ve formě vraku, že chci jednak podat trestní oznámení na neznámého pachatele, ale hlavně bych byl rád, kdyby se mohl dostavit nějaký službu konající policista, aby sepsal zprávu pro pojišťovnu. Napjatě jsem čekal na její reakci.

"No jo," řekla nakonec, "ale bez toho přístupového kódu nevím, do které kategorie to zapsat."

"Co třeba kategorie motorová vozidla?" navrhl jsem už bez pokusu o skrývání ironie v hlase.

"Moment," řekla, "no jo, taková kategorie tu opravdu je, tak já to tam zapíšu. A kde jste říkal, že bydlíte?"

Znovu a trpělivě jsem jí nadiktoval svou adresu.

"A kdy by mohl někdo od vás přijet?" zeptal jsem se.

"No to není tak snadné odhadnout," řekla a dodala: "Jak se k vám dostanou?"

Popsal jsem jí příjezdové cesty od tří nejbližších krajských měst, s tím, že od prvních dvou musí na poslední křižovatce doleva a od třetího doprava.

"A myslíte, že k vám trefí?" ptala se ta podivná žena znovu.

"Oni snad vaši lidi nemají mapu?" upřímně jsem se zděsil.

"Ale to snad jo," vzdychla, chvíli do něčeho ťukala a pak se se mnou se slovy "asi tak za hodinu a půl jsou u vás," rozloučila.

"Tak co?" zeptala se manželka, když se zase objevila.

Stručně jsem jí zrekapituloval obsah svého hovoru.

"A není to zbytečné?" nahodila.

Chtěl jsem jí na to nějak pádně odpovědět, ale už jsem to nestihl.

Právě jsem se totiž probudil.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Já však spanilý jsem zjev

Žiju.

A můj blog žije taky.

Protože můj blog je nadčasový a nikdy nezanikne.

Jak už jste četli před časem, došla mi trpělivost s počítačem od firmy ComputerMarkt. Děkuji zároveň oběma komentátorům pod původním článkem - jen škoda, že se za svůj názor styděli a nepodepsali se.

Počítač totiž stávkoval podruhé. A opět mi ho šikovní kluci v servisu rozebrali, složili a zjistili, že po této naprosto jednoznačné operaci šlape jako hodinky ze země helvetského kříže. A jediné slabé místo je tak procesor. A s tím prý nejsou žádné žerty. Takže momentálně je počítač v podmínce a jakmile potřetí zastávkuje, bude vyměněn za loajálnější model.

Období posledních několika týdnů bylo vskutku i na můj vkus extrémně hektické. Takže jsem rád, že to nejděsivěji vypadající období je úspěšně za mnou a život se vrací do relativně normálních kolejí běžných navzájem velmi podobných dnů.

Když jsem pár dní po akci, kterou jste, díky mému naprosto dokonalému blogu, mohli sledovat téměř v přímém přenosu, potkal zmíněnou novopečenou kamarádku svojí manželky, ta se mě zeptala: "A co Filip? Byl v pohodě? Nechtěl k vám do postele?" A musel jsem konstatovat, že Filip byl v pohodě a k nám do postele nechtěl.

Filip totiž není dítě.

Filip je pes.

Pes, kterého tato žena z mně neznámého důvodu vlastní. A ten si pořád ještě nezvykl v novém bytě, takže nás požádala, že pro jednu noc, kdy bude muset do práce, by byla ráda, aby Filip přenocoval u nás.

Asi už víte, že trpím vrozenou nedůvěrou ke všemu, co štěká. K bývalé učitelce matematiky. K důchodkyni z baráku sousedícího se zahradou dívčího internátu, která kdožvíproč nás mladé muže od onoho internátu odháněla. A ke psům.

Proto jsem nebyl nadšen, věřte tomu, když chvíli poté, co jsem otočil klíči v zámku, se na mě odněkud vyřítilo něco mezi malamutem, novofoundlanďákem, bernardýnem, huskym a šarpejem. Pak se mi to opřelo předními tlapami o ramena a vlídně se to na mě usmálo.

Poté, co jsem opět nabyl své typické duševní rovnováhy, jsem prohlásil, že se to ke mně nesmí přiblížit na méně než 5 metrů, což je v panelákovém bytě dost dobře problém. A protože se to docela často a pořád dožadovalo mé pozornosti, upřel jsem na to jeden ze svých tvrdých pohledů, načež to zkrotlo a odešlo to spát do připravené krabice od americké chladničky kombinované s extrémně výkonným mrazákem.

No a pak to spalo v té krabici a následný den se to vrátilo původní majitelce.

A dnes jsem absolvoval další úroveň toho, jak mě to má rádo - na prosbu majitelky jsem byl to vyvenčit. A mají pravdu ti, kdo tvrdí, že majitelé a venčitelé psů tvoří nějakou zvláštní sektu - od chvíle, kdy jsem se s tím objevil venku, mě zdraví o 80% více lidí než dříve.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

O knize ksichtů

Dlouho jsem odolával představě registrace do Knihy ksichtů. Stalo se to ale až po srazu, kdy jeden z účastníků oznámil, že v Knize ksichtů založil diskusní skupinu, do které všechny účastníky srazu zve. Po nějakém otálení jsem se zaregistroval v domnění, že v Knize ksichtů budu trávit maximálně pár minut denně.

Jako obvykle jsem se dost podcenil. Poté, co jsem si všechny už zaregistrované účastníky uvedeného srazu přidal do seznamu přátel, mi začala Kniha ksichtů nabízet další přátele. Některé jsem si přidal s chutí. Nebyli sice na srazu, ale patří k těm, na které rád vzpomínám.

A pak začaly problémy. Občas mi Kniha ksichtů nabídne do přátel někoho, u kterého platí, že a) jeho jméno mi nic neříká, b) jeho fotografie je vyvedena tak, aby mu nebylo vidět do obličeje, c) nemá žádnou fotografii, d) a)+c) dohromady, e) a)+b) dohromady.

A u těch mi nestačí ani ujištění, kolik že máme společných přátel. V jednom případě je to nějakých 11 a ani to mě nepřinutilo se s daným člověkem spřátelit.

A pak jsou informace, které bych od Knihy ksichtů radši nevěděl. Třeba, že 16 mých přátel je přáteli Josefa Mladého. Nebo že (doufám, že se jedná aspoň v některých případech o stejné lidi) 20 přátel obdivuje pořad Country estráda. Pud sebezáchovy mi velí nedívat se na seznamy konkrétních lidí. Zároveň se domnívám, že u nich jde jen o přechodné pominutí smyslů.

A tak se stalo, že jsem si přečetl veselý příspěvek jedné z kamarádek z Knihy ksichtů. Pojednával o tom, že chlapi nejsou zodpovědní při péči o děti. Pisatelka poukazovala na svého manžela, který dostal zdánlivě jednoduchý úkol, a to zajít k lékaři s dítětem. První fázi, tedy návštěvu lékaře zvládl jednoduše. Ovšem druhá fáze byla děsivá. Zmíněný otec přivedl dítě k lékaři v oděvu, který má dítě určeno pro hraní na zahrádce mateřské školy. Pokud je mezi čtenáři zkušený rodič, asi si to dovede představit.

Po přečtení jsem musel konstatovat, že:

a) stačilo se zeptat mě a nemusela testovat svého milovaného;

b) i mně se stalo, že když jsem měl garderobu některého z našich dětí na starosti, pokaždé našla v jejich oděvu manželka i) něco, co už je danému dítěti malé, ii) něco, co je určeno maximálně k domácímu použití, iii) něco, co absolutně neodpovídá ročnímu období, iv) něco, co splňuje minimálně dva z dříve uvedených bodů;

c) i když jsem si s jejím mužem zamlada nerozuměl, tímto svým výkonem si řekl o vstup do Klubu chlapáků a já jej v tomto klubu rád přivítám.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Státně sváteční den

Státní svátek, vyhlášený na oslavu jmenin vrtošivého staříka, jsme strávili užitečnou prací. Bylo totiž potřeba vystěhovat a přestěhovat novopečenou manželčinu kámošku (relativně sympatická, 2 děti, t. č. v rozvodovém řízení).

Právě u této holky mě překvapilo, že se rozvádí. Totiž, abyste tomu, milé děti, rozuměly: Většina rozvedených kámošek mojí manželky jsou ženy naprosto nesympatické, tedy aspoň co se mého názoru týká, a - aspoň u některých z nich - se jejich statutu nedivím. U této se divím, protože sympatická je a v rámci možností můžu napsat, že se s ní dá dokonce mluvit i rozumně. Zkrátka, že nefňuká nad svým osudem a bere život s nadhledem.

No a tuhle ženskou bylo potřeba najít v původním bytě, všechny věci z jejích dvou pokojů, kuchyně, koupelny a jiných místností, vzít a přesunout do jiného domu o dvě ulice blíže k našemu bydlišti, tam to vše dostat do jiných dvou pokojů, kuchyně, koupelny a ostatních místností. Takhle popsáno to vypadá jednoduše, ale realita byla o poznání složitější.

V cílovém domě totiž není výtah. Oproti tomu v původním domě jsou zase chodby tak úzké, že když jsme se snažili projít s gaučem či sektorovým nábytkem, měli jsme co dělat, abychom nezbourali některou ze zdí nebo klec ohraničující výtahovou šachtu.

Poprvé během celé akce jsme pak stáli před cílovým domem - tím bez výtahu. A já položil otázku, na první pohled nevinnou, ale v podstatě zásadní: "A do kterého patra to bude?"

Stěhující se paní mlčela a ukázala větší než malý počet prstů. A na to se nedalo reagovat jinak než sugestivní otázkou, kterou jsem jí položil: "A to si děláš prsa nebo zadek?"

Sebekriticky si prohlédla svou chlapeckou postavu a konstatovala: "Jak si můžu něco takového dělat, když nic z toho nemám?"

Po více než dvou hodinách byla na svém novém místě pračka, lednička, veškerý nábytek, pytle s oblečením i kosmetikou a celá řada jiných věcí, které ve svém bytě objevíte až poté, co se rozhodnete realizovat právě takové stěhování.

"Tak teď si zasloužím pivo," konstatoval jsem a mí spolupomocníci konstatovali, že si pivo zasloužíme všichni, a ne jedno.

Dobrý pocit jsem měl z toho, že jsme pomohli někomu, kdo naši pomoc potřeboval. A večer jsme se opravdu sešli v hospodě. Lépe řečeno u hospody, o které jsem už psal - u té s venkovním výběhem.

Sešli jsme se tam ještě s jedním funkčním rodičovským párem a dorazila i v minulosti zde zmiňovaná RMK (touto zkratkou označuji jen jednu konkrétní rozvedenou ženskou, aby bylo jasno).

Co se druhého kompletního páru týká, dříve jsem znal jen onu ženu. Její partner mi na první pohled připadal, že bude podobný typ jako Vašek Noid Bárta - tedy nic moc co do inteligence. Ale už při prvním setkání pozitivně překvapil, takže se s ním dá normálně mluvit.

"Tohle je ABM," oznámil nám, když posazoval svého synka na houpačku. "No ABM," dodal na naše tázavé pohledy, "jako Americké Bojové Miminko." Musím uznat, že ten člověk má něco do sebe.

"A bude z něj sparťan po mně," konstatoval, když jeho synek srdnatě zdolával nástrahy houpačky. Protože vůči Spartě jsem vrcholně neutrální, rozvážně jsem upil svého piva, leč moje žena položila otázku sice legitimní, ale mezi intelektuální elitou národa nevhodnou: "A co když z něj vyroste slávista?"

Asi tušíte, milí čtenáři a milé čtenářky, že jisté oblasti Malajsie, Filipín, Indonésie a jiných zemí se potýkaly se zemětřesením. Teď vám prozradím, že ono zemětřesení bylo způsobeno tím, jak jsme se oba zodpovědní otcové nad posledním slovem otázky položené mou manželkou otřásli hrůzou.

"Slávista," pravil jsem chvíli poté, co jsem se vzpamatoval z prožitého šoku a pořádně se napil, ale zároveň jsem si dával pozor, aby fakt, že jsem už v polovině prvního piva, neměl vliv na mé artikulační schopnosti, "je nejpodřadnější forma lidského života. Dítě, ze kterého se stane slávista, projevuje degenerativní sklony a je ostudou pro rodinu." Celému tomuto mému projevu druhý zodpovědný otec naslouchal a vážně přikyvoval.

"Já mám teď v práci podřízeného slávistu," pronesl poté, co musel konstatovat, že k mé brilantní analýze není co dodat, "a nedovedeš si představit, jakou dostával první tři týdny sodu, než se odnaučil ukazovat dva prsty jako dva tituly." Tomu jsme se oba srdečně zasmáli. "No a teď už neprovokuje," dodal velmi spokojeně.

Posezení se protáhlo až do brzkých nočních hodin a večer jsem usínal s krásným pocitem, jaký v člověku dokáže navodit pouze intelektuálně hodnotná debata.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Lampióňák

Lampiónové průvody má hodně lidí spojené s výročím události, která byla plánována na říjen, ale jistý zrzavý bolševik ji přesunul na začátek listopadu, díky čemuž podstatná část světa 70 let trpěla.

V našem městečku se konají pravidelně dvakrát do roka. Nehraje při tom Internacionála a nejsou ani projevy papalášů. Jde se uličkami a ulicemi a nakonec se odehraje velký ohňostroj.

Během týdne jsme tedy sehnali lampióny, v pátek jsem ještě přikoupil svíčky a večer jsme mohli vyrazit. Téměř celý průběh průvodu byl v pohodě. Synkovi jen párkrát lampión upadl, ale to bylo dáno nezkušeností nosiče.

V závěru jsme se nejprve vyškrábali na svah před školou, odkud jsme chtěli pozorovat ohňostroj. Když ten začal, bylo jasné, že abychom ho viděli, musíme dolů pod svah. A tehdy došlo k osudné chvíli.

Sunuli jsme se s dcerou dolů a já ji držel, aby nespadla.

Dceru jsem ochránil.

Sebe ne.

Zatímco dcera stála už dole na chodníku, mně podjely nohy. Fláknul jsem sebou o zem a nakonec jsem ucítil krajně nepříjemnou bolest v zádech. Po prvním testu, že ruce a nohy ovládám, jsem konstatoval, že jsem si vyrazil dech. Díky tomu jsem se válel po zemi, vydával jsem neartikulované zvuky a marně se snažil znovu popadnout dech.

Po několika minutách souboje s vlastním tělem se mi povedlo nadechnout se a nepříliš stabilně se postavit.

Je pravda, že následná bolest v zádech mě ještě nějakou dobu držela, ale pokud se o nějaké chvíli říká, že znamenala druhé narození, tak jsem ji nejspíš právě v tu chvíli po tom pádu prožil.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Oslavy u rybníka

Sešlo se toho víc a i na mě toho bylo dost.

Tchán slavil narozeniny. Půlkulaté. A spolu se sousedem ještě slavili dokončení rekonstrukce rybníka, který společně vlastní. Soused navíc u rybníka postavil docela sympatickou chatu, takže o programu na poslední zářijový víkend bylo jasno. A ne že ne.

Po sobotním obědě jsme se nasoukali do auta a vyrazili. Na místě už bylo nepřehlédnutelné množství lidí, takže jsme si udělali odpolední posezení, a poté, co jsme byli komplet (tj. asi 20 lidí) jsme postupně vyrazili na místo.

U rybníka jsme nejprve vybavili chatu jídlem a pitím, o jehož účelu nebylo pochyb (bylo i nealko pro děti), a poté, co postupně dorazili i další pozvaní (co se tak či onak podíleli na stavbě či jiných úpravách), mohlo začít oslavové veselí.

Co mě zaujalo, bylo, že přítomné matky měly největší starost o děti šplhající se po skalách - ale jen, dokud bylo vidět. Jakmile celý kraj přikryla černočerná tma, tak si dětí běhajících po skalách nikdo nevšímal.

Samozřejmě jsme vedli několik okruhů smysluplné konverzace a nevynechali jsme má oblíbená témata (středověká německá filosofie, moderní pětiboj a optimalizace tokijského metra).

K večeru, nějak tak okolo osmé, začali první odcházet. I když jsme se sousedovu manželku snažili přesvědčit, že by měla zůstat s námi, tak to nakonec zabalila taky. Po několika odchodových vlnách nás zůstalo asi šest nejvěrnějších.

Ale ještě předtím, při jednom obzvláště filosoficky hodnotném hovoru, prohlásila jedna z přítomných žen na mou adresu: "Ty jsi vlastně ideální manžel!"

"Já vím," hlesl jsem skromně, "ale mám radost, když nejsem jediný, kdo to říká."

Odcházeli jsme nějak před desátou večerní a rozhodně netuším, proč jsem se následující den nemohl za žádnou cenu vyhrabat z postele.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Fanynka

Psala o tom kdysi blogující Manželka. A možná i někdo jiný, ale o tom nevím.

Kráčím si tak jednou odpoledne ulicemi našeho městečka, když najednou mě někdo zdraví. Poučen svou výchovou z dětství, která byla mnohem přísnější než spartánská, nejdřív odpovím na pozdrav (protože neodpovědět na pozdrav je skoro stejný zločin jako nepozdravit) a pak teprve zkoumám, kdo že mě to zdravil.

Obvykle mě zdraví rodiče spolužáků mých dětí, učitelky mých dětí, něco málo lidí ze sousedství a jeden místní umělec vzhledu šíleného vědce z filmové série Zpátky do budoucnosti, u kterého ale nevím, jestli si mě s někým neplete. A pak jedna místní postavička, chlap s postavou golema, co ale kromě pozdravu skoro nikdy nic neřekne. Až jednou u přehrady se po třetím pivu rozpovídal, až jsme na něj koukali překvapeně.

Tahle osoba nepatřila do žádné z vyjmenovaných skupin. Byla to žena (+) ve věku Zlaty Adamovské (+/-) v reflexně žlutém tričku a přívětivě se na mě usmívala (+).

Když viděla, jak marně pátrám v paměti, abych zjistil, že ji nemám uloženou ani v šuplíku "Znám určitě," a že ani šuplíky "Znám pravděpodobně" a "Znám možná," stejně jako šuplíky "Možná neznám" a "Pravděpodobně neznám" její podobu neobsahují, takže nezbývá než přidat další záznam do šuplíku "Vůbec neznám," promluvila:

"Já čtu váš blog."

Tak. A bylo to tady. Ačkoli jsem neplánoval stát se blogovací celebritou (ale už jí jsem, soudě podle toho, kolik nových diskusí na nejmenovaném chatovacím serveru každý den - v návaznosti na můj blog - vznikne) a celé toto mé dílo vzniklo pouze za účelem sdělování mých pocitů, zážitků a nepřeberných historek (což takový Robert Š. není s to pochopit - ovšem Robert Š. pochází z Mělníka, a tak je jeho intelektuální deficit omluvitelný), vždy jsem tušil, že se něco takového jednou stane. A že na takovouto situaci nebudu připravený (protože správný chlap - alespoň dle Rukověti správného chlapa, autor Dave Barry - není nikdy na nic připravený a celý svůj život prožije ve stádiu permanentní nepřipravenosti; a podle jiných částí knihy Dave Barryho jsem opravdu správný chlap).

V hlavě mi běžely snad stovky optimálních konverzačních obratů, až ze mě vypadl ten nejobyčejnější: "A jak se vám to líbí?"

"Píšete opravdu výborně," řekla. No aby ne.

"A docela dobře se u toho bavím," dodala. Tak moment…

"Protože někdy se vám povede tak dokonalý výrok, že si ho musím zapamatovat, a pak to řeknu někde a lidi nevědí, jak reagovat," dokončila. "Ale pište dál, líbí se mi, co a jak píšete," dodala na rozloučenou.

A tak dopadlo mé první setkání s fanynkou. A už teď vím, že jestli někdy nějakou jinou zase potkám, zase budu klasicky po chlapsku nepřipravený.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Kocourkov

Určitě znáte pověst o městě Kocourkově. Pro případné neinformované upřesním, že se jedná o město, kde vše funguje… no, trošku jinak, než je běžně obvyklé.

A nedávno jsem se dověděl věci, které mě přesvědčily, že takové město skutečně existuje… a já v něm žiju.

Nový nápad naší radnice vzbuzuje otázku, zda je starosta, či někdo z jeho podřízených, slávista, popř. freelance developer. Taky by ještě mohl být bývalým členem nebo příznivcem Unie svobody. V hlavě nikoho jiného než členů uvedených skupin totiž podobné nápady vzniknout nemohly.

První nápad je způsob řešení sousedských sporů. Pokud si dva sousedi na sebe navzájem stěžují, jsou obě znesvářené strany přizvány do příslušné kanceláře. Tam by člověk očekával, že dojde ke vzájemné omluvě jako mezi Novákovými a Bartáčkovými. Leč u nás je tomu naopak.

Každá ze znesvářených stran zaplatí paušální poplatek. Fotografie představitelů obou znesvářených stran jsou pak vyvěšeny na úřední desce s komentářem o tom, že jde o lidi, kteří mají problém vyjít se svým okolím. Načež znesváření sousedé dostanou nejtěžší úkol. Vzít se za ruce a hodinu v kuse korzovat společně po náměstí. Výkon tohoto rozhodnutí je kontrolován hlídkou městské policie.

Druhá věc se týká bezdomovců. Těch je v našem městě asi sedmnáct, ale občas se s nimi někdo potká. A pokud se stane, že bezdomovec někoho obtěžuje, tak ho obtěžovaný nesmí odehnat tak, aby bezdomovce urazil. V případě, že se bezdomovec urazí, vyfasuje obtěžovaný slušivou reflexní vestu, do ruky březovou metlu a ve dvojici s uraženým bezdomovcem se vydá čistit ulice.

Dlouho jsem měl za to, že se jedná o opožděný aprílový žertík, ale pak jsem se dověděl o konkrétních lidech, kteří prošli těmito procedurami, a bohužel to není žert, ale krutá pravda.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!