Tuplák

Restaurace se sice jmenovala podle živočicha, jehož jménem pravidelně oslovujeme ženy, kterým není co věřit, ale uvnitř bylo příjemně. Venku liják, co bubnoval na střechu, uvnitř já a můj extrémní hlad.

"Dáte si něco?" přitočil se ke mně šikovný číšník. Ukázal jsem na jídelní lístek a vybral si. Vybráno jsem měl už ve chvíli, kdy jsem do lokálu vstupoval. "A něco k pití?" nenechal se číšník odmítnout. "Pivo," prohlásil jsem, "velké," dodal jsem, "to největší, co tu máte," upřesnil jsem. "Přinesu tuplák," slíbil číšník a já se zasnil.

Nejsem velký konzument piva. Množství, které jeden návštěvník hospody provozované mým kamarádem Ondrou vypije za hodinu, mi stačí na rok (a to ještě přestupný). Ale teď jsem dávku chmelového nektaru potřeboval.

Když jsem byl v téže restauraci s dcerou, měla mě v péči sympatická servírka. Když říkám sympatická, znamená to, že vypadala minimálně o 65% lépe než průměr servírek ve středoevropských restauracích. Vzhledem k názvu restaurace odvozeného od živočicha s nepříliš dobrou pověstí a ještě doplněnou číslovkou 2, jsem se původně chtěl zeptat, kde je ta druhá, ale pak jsem si uvědomil, že není důležité zvítězit, ale přežít. A tehdy s dcerou jsem si pivo nedával. Ne snad, že bych nechtěl, ale potřeboval jsem čistou hlavu, abych mohl dceru vrátit její mámě v pořádku.

Možná působím na lidi divně, ale patřím ke stále se zmenšující části populace, která má potřebu dodržovat slovní i písemné dohody a hlavně dělat všechno včas. Když se řekne, že se vychází v devět hodin, jsem pět minut před devátou připravený vyrazit, k velkému nepochopení své rodiny, jejíž příprava začíná pět minut po deváté.

"Musíš být tolerantní," říká mi tajemná cizinka. Tolerantní jsem natolik, že Ondřej Cakl je proti mně zplozenec zla. Dokud jsem podobné excesy bral jako výjimku, byl jsem tolerance sama. Ale bohužel se z nich stalo pravidlo.

Taky v hospodách netrávím tolik času kolik ostatní konzumenti. Když si chci dát jedno pivo, tak si ho dám a jdu. Nepochopím potřebu trčet v hospodě do pozdních nočních nebo brzkých ranních hodin. Asi bych se ukousal nudou.

"Ale my si prostě potřebujeme pokecat," tvrdila mi jednou, když se z tahu vrátila další den ráno, z hospody, která je ani ne dvacet minut chůze od domu, kde bydlí, jí cesta trvala dvě a půl hodiny (počítaje rozdíl mezi časem jejího příchodu a zavírací hodinou dané hospody). Párkrát jsem to její pokecání pak zažil. Bavily se s kámoškama asi deset minut, zbytek času provázely pak už jen hlášky typu "hm, tak dobrý," "jo, dobrý," "hm, a co, máš se?" "ale jo, no" a podobně. Komunikace na vysoké úrovni. Přesně tohle nepochopím. Když vím, že už ze sebe nic rozumného nedostanu, naprosto upřímně to oznámím, rozloučím se a odcházím. Zůstávat jen proto, aby tam někdo seděl, mi nikdy moc moudré nepřišlo.

Mezitím mi mladistvá servírka v zácviku přinesla mou porci jídla a hned za ní se přiřítil sympatický číšník s tuplákem. Od vedlejšího stolu se ozval potlesk skupiny postarších hostů, kteří mi bujaře přáli na zdraví. "Nerozdělím se," oznámil jsem jim s úsměvem. "Ale to ne," řekla jedna paní, "my vás obdivujeme." A když o dvacet minut později celá skupina odcházela, s uznáním zhodnotili můj sací výkon, neboť v tupláku zbývaly poslední tři centimetry piva ode dna.

Byl to příjemný zážitek a restaurace s poněkud negativně znějícím názvem si ve mně získala oddaného zákazníka.

Fotka pro dnešní den:



Hezký den!