Invaze žen

Naše oblíbená kultovní hospoda ve VIP čtvrti jednoho z největších měst v ČR byla vždy k ženám podobně přívětivá jako blahé paměti hrad Karlštejn. Snad proto i slečna servírka brzy vycouvala a za pípou je tedy nejčastěji majitel, provozní, vedoucí, nákupčí a kdo ví co ještě všechno v jedné osobě.

Ovšem v uplynulé sobotě byla tato tradice rozmetána, do země zadupána a spálena. A to náhlou invazí ženského pohlaví (nejen pohlaví samozřejmě, celých žen, kdyby to náhodou Kulíšek Suchánek nepochopil) v množství větším než nadprůměrném.

Vstoupím takhle do hospody a vystoupám čtyři schody nahoru. Zdravím se s majitelem. Rozhlédnu se a zděšeně počítám. Jedna. Dvě. Tři. Čtyři. Otočím se s údivem zpět k majiteli. Pět. Pět žen najednou v naší, doposud výhradně pánské hospodě.

"To koukáš, co," konstatoval o chvíli později spolubydlící. "Nejsem si ani jistý, že jsem ve správné hospodě," odpověděl jsem podle pravdy (nic jiného než pravdu nemluvím, to přece víte). "Taky lituji, že jsem nevzal foťák," navázal spolubydlící, "protože mi nikdo nebude věřit, že je tady víc ženských než chlapů. To je poprvé," konstatoval a ztěžka dopadl na židli.

Jeho chmurné vize se naplnily o chvíli později, kdy dorazily ještě čtyři (!!!) další ženy, z toho jedna v doprovodu mládence, která měla ovšem příšerný vkus, protože jí z kalhot neustále ven lezly červené kalhotky minimálních rozměrů. Využili jsme se spolubydlícím příležitosti a přisedli ke stolu obsazenému třemi navzájem různými ženami. Pak rozjela se konverzace hustá, která se po chvíli stočila k jedinému tématu, pro které stojí za to žít, tedy k jídlu.

"Jídlo?" zeptal se Protlak a za chvíli jsme dostali sobotní večerní menu. Povedlo se. Spokojeně jsme konzumovali a já pokračoval v konverzaci s jednou z našich tří společnic, která byla vybavena velmi nebezpečně vyhlížejícím psem. Nicméně pes si mě oblíbil a nechal se ode mě drbat za ušima (což dosud bylo zaznamenáno jednou, ale tenkrát to prý nebyl pes).

Po jídle se ovšem spolubydlící zachoval jako opravdový kamarád a zanechal mě třem ženám napospas. Kdo čte mé články pravidelně, ví, že jsem přímo prototypem britského gentlemana, takže jsem přešel k intelektuálnímu tématu pro konverzaci, díky čemuž jsem si získal přízeň dvou ze tří přítomných. Ale nebojte se, svodům (byť velmi výrazným a na dálku viditelným) jsem počestně odolal a do svého bydliště došel mrazivou nocí po svých nohou.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Nejlepší způsob trávení volného dne

Kromě věcí vyloženě ošklivých až zavrženíhodných existují věci neutrální, kterých je většina, a pak věci naprosto dokonalé a nádherné. Mezi ty poslední patří asi to nejlepší, co lidstvo mohlo vymyslet, a to je válení se v posteli.

Opravdu musím ocenit toho, kdo jako historicky první přišel na možnost, že lze strávit den pouze v horizontální poloze jen s občasnými nezbytně nutnými hygienickými přestávkami. Ke stavu absolutní blaženosti chybí už jen obsluha od skupiny šestnáctiletých roztleskávaček, ale skromný jedinec se kvůli tomu nezblázní.

Výhodou tohoto způsobu trávení času je také to, že během dne je bez problému možné kdykoli usnout na libovolně dlouhou dobu a po následném probuzení se necítit divně.

Ovšem i válení se v posteli má svá pravidla. Zkušený povaleč si už předem, nejlépe předchozí den připraví vše tak, aby měl na dosah jak dostatek pochutin, tak i prostředky zábavy, tedy aby při minimálním množství vydané energie bylo možné naplnit všechny potřeby běžného standardního povaleče.

Takový den má pak plno jiných zákonitostí, je potřeba dbát na optimální rozložení hmoty, správně propočítat, kdy je optimální čas pro převalení se na jiný bok, kdy je potřeba přerušit válení kvůli udržení aspoň nezbytně nutné úrovně osobní hygieny, a podobně.

Mou válecí náladu po náročném a vyčerpávajícím týdnu vycítí na dálku i mé blízké či vzdálené kontakty, takže během dne, kdy se jen tak válím v posteli, mi nikdo nevolá, nepíše esemesky, zkrátka každý respektuje můj klid. Dámy a pánové, kdo z vás to má?

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Hry náhody

Existují údajně lidé, kteří věří, že náhoda neexistuje. Naštěstí (hlavně pro mě naštěstí) mezi ně nepatřím, protože to, že ve městě, ve kterém chci potkat jednu konkrétní osobu, zrovna tuto osobu potkám, se jinak než jako náhoda (nebo pořádná porce štěstí) vysvětlit nedá.

No ale setkání se uskutečnilo a stihli jsme probrat to důležité i to méně důležité. "A co machny tam, co teď žiješ?" zeptala se. Ubezpečil jsem ji, že výskyt machen není, ač to tak někdy může vypadat, omezen na jednu konkrétní oblast, ale že na pořádnou machnu (někdy i na übermachnu) člověk vskutku narazí všude.

"Už se plánujeme odstěhovat na vesnici," řekla. "Tady si všichni hrají na to, jaké nejsou město, ale drbe se tu ještě víc než na vesnici," no v tom měla naprostou pravdu. "A ty si spokojeně odjedeš a mě tu necháš mezi místníma machnama, no hrůza," pak jsme se mírně dotkli tématu, jak její manžel kandidoval na starostu, ale napotvoru se nedostal ani mezi ty, co si pak rozebrali místa na radnici. "To už je promlčeno," mávla rukou, "ale to, já teď ani tvoji první manželku nemůžu potkat, protože se bojím, že mě podezírá z toho, že stejně za všechno můžu," což mě nenapadlo, protože zásadně svoje vlastní činy nesvádím na jiné, ani když se taková osoba přímo nabízí.

"Tak hlavně, až se to stane, nezapomeň poslat fotky," řekla na rozloučenou a přidala oslovení, jehož význam zná jen ona sama.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Únorová momentka V

"Byl jsem v hospodě," pronesl spolubydlící, přičemž tato informace je podobně šokující jako ta, že Helena Vondráčková má na těle více plastických operací než kolik je v průměrném lese mravenců.
"No a ráno," pokračoval spolubydlící a poškrábal se na svém břiše, díky kterému jeho postava připomíná jednoho proslulého českého levicového politika, "teda dopoledne jako, se probudím a vedle mě v posteli nahá ženská. Já na sobě taky nic, tak hledím na ni překvapeně, ona na mě taky čumí a neví, kde se tu vzala…“
"A jak to dopadlo?" zajímal jsem se.
"Uvařil jsem jí kafe a pak jsem ji vyhnal," zachechtal se spolubydlící.
"Nic lepšího jsi nemohl udělat," pokýval jsem souhlasně hlavou.
"Jen teď nevím," řekl spolubydlící zadumaně, "mezi dveřma ještě říkala, že jsem v posteli stejně dobrý jako Marek Eben v humoru. To byla jako pochvala?"

Snad poprvé za tu dobu, co spolubydlícího znám, jsem neměl to srdce mu říct pravdu.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Volejbal

Běda muži, za kterého žena platí.

"Chceš kafe?" zeptala se.
"Jo," řekl, "irskou. Jako tu s whisky," odpověděl a podíval se na ni těžkým pohledem alkoholika.
"Musíte ho omluvit," podívala se na mě, "včera oslavovali a trošku to přehnal."
"Hele, mámo," otočil se na ni, "dej mi deset korun na záchod," a když byl vybaven příslušným obnosem, kolébavou chůzí odešel, aby se vrátil v doprovodu několika cizinců.
"A odkud že to jste?" ptal se jich.
"Z Humenného," odpověděl mu jeden z nich.
"A co děláte tady?" divil se.
"Jedeme na volejbal," osvětlil mu druhý, od kterého by ránu snad neustál ani Chuck Norris, "vaše České Budějovice vyhrály český pohár a naše Humenné vyhrálo slovenský pohár. A dnes se hraje česko-slovenský pohár."
"Jste divní, ne?" nepřestal dorážet. "Kdybyste jeli na fotbal nebo na hokej, tak to pochopím, ale na volejbal?"
Pak si k nim přisedl a vedl s nimi konverzaci, ve které probral všechno, co se při setkání Čechů a Slováků probrat dá.
"Váš manžel je takhle společenský vždycky?" zeptal jsem se.
"No já zírám," odpověděla, "asi se přihlásím do výměny manželek. Tedy," podívala se na svého muže, který byl ve svém živlu, i když následky nočního alkoholu se na něm ještě projevovaly, takže zapomínal nejen to, co mu řekli ostatní, ale i to, co řekl sám, "spíše asi do výměny manželů."
Po chvíli bylo jasné, že se zapojil do debaty velmi vášnivě, protože přešel k ožehavým politickým tématům a snad jen to, že dosud nevystřízlivěl, ho zachránilo od okamžité inzultace. Nebo možná přítomní Slováci netrpěli nacionalistickými předsudky. "Já si taky odskočím," pronesla jeho žena, "vím, že tu už sedíme dlouho, ale pak, jen co kolegyně dorazí, to vyřídíme rychle."
"Kam šla?" zděsil se, když už ho ani Slováci nechtěli poslouchat a ztěžka dopadl na židli. Vysvětlil jsem mu, že jeho ženu potkala typicky lidská potřeba a musela odejít. "A kdy odešla?" zeptal se s obavou v hlase. "Nějak jak jste začal s tím, že ten kokot Mečiar to všechno zprasil," odvětil jsem klidně. "A sakra," zamyslel se, "to už je dlouho. Dal bych si pivo, ale ona si odnesla i peněženku," dodal, "ale nebojte, ona přijde, jestli chcete něco k pití, tak si objednejte, to jde na mě, teda," zasmál se, "na ni. Já ji mám rád," dodal naprosto bez jakékoli souvislosti, "sice mám od ní parohy, ale to ona ode mě taky, ale bez sebe navzájem nemůžeme být." "No jo," konstatoval jsem, protože fantazie mi došla už před půl hodinou, "však taky platí, že kdo je umí nosit, tomu sluší," načež on se zasmál, jakoby tuto větu slyšel poprvé.

Byl to divný den. Na místě jsem byl včas, ale pak jsme tři hodiny čekali na jednu ženskou. Pak jsme projednali, co se projednat dalo a já odfrčel zpátky. Jestli to projednávání k něčemu bylo, ukáže čas.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Únorová momentka IV

"Kdepak," říkám, když se jednou v hospodě debata vrátila k tradičnímu tématu, tedy ženskému pokolení, "v tom mám výhodu, že není z Česka."

"To sis jako našel ženskou v Polsku?" ptá se jeden z mých spolukaličů, který se mi asi půl hodiny před tím představil, jen teď už nevím, jestli se jmenuje Láďa nebo Jirka. Poslední slovo své otázky přitom vyslovil s nepřeslechnutelným despektem.

"Kdepak," vmísil se do debaty spolubydlící, "ten to udělal mazaněji, ten si našel lásku až v Latinské Americe."

Klasik měl pravdu - v naší zemi se všecko vykecá.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Týden 7/52

Sedmý týden byl ve znamení naděje v lepší zítřky, chvíle pocitů zmaru, chvíle stesku, a víkend s dětmi, jeden z těch lepších víkendů.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Podruhé u mě

Víkendy s dětmi jsou lepší než víkendy bez nich, už proto, že je o zábavu postaráno a nemusím si vymýšlet svůj vlastní program. V pátek jsem se vypravil do Miniměsta, abych si své ratolesti převzal. To, že u předání (už zase) asistoval i nový partner jejich mámy (o něm jste si početli zde), sice není nic, z čeho bych byl nějak odvázaný, ale protože jistá etapa života je už za mnou, tak se z něj stal jednou oficiální partner, byť můj názor na něj se nemění (a o tom, že dcera můj názor sdílí, ale u své mámy má smůlu v tom, že ta její připomínky pouští druhým uchem ven, nemluvě), takže to musím nějak skousnout. Těch pár vteřin mě nezabije.

Vydal jsem se proto i s dětmi na dlouhou cestu do svého dnešního bydliště, kam jsme dorazili už za hluboké tmy, v mém doupěti jsme tak byli krátce před devátou večerní. Chvilka u televize, pak mytí, zahánění a za chvíli už oba chrněli jak medvědi. Jen to bylo nepříjemné, že jsem si musel nastavit buzení na nekřesťansky brzkou hodinu, abych mohl dceru nadopovat jejími prášky, které dobírá po angíně.

V sobotu jsme se tak vybatolili z postelí už v brzkém dopoledni a po běžné snídani jsme mohli vyrazit. Na oběd jsme byli očekáváni u mého drahého bratra a jeho přítelkyně, kde měli oba (jak oba domácí, tak i oba mí potomci) velkou radost ze vzájemného setkání. A o necelou hodinu později dorazila i moje drahá sestra, o které už dnes můžu prozradit, že se může honosit titulem "mamina čekatelka."

Trošku jsme si společně popovídali, a pak už nadešel čas oběda. Musím přiznat, že ač jsem zakusil domácí stravu v různých formách a tvarech, bratrova přítelkyně, byť kuchařství není její obor, hraje v této kategorii už ani ne extraligu, ale svou vlastní ligu, která je tak dvě a půl kategorie nad těmi nejlepšími z extraligy.

Po výtečném obědě jsme se sice chtěli už vzdálit, ale rozproudila se zábava, takže jsme se zdrželi skoro až do podvečera, pak už jen stačilo převézt děti zpět. Protože si přinesly i speciálně upečený moučník, měly i co mlsat, protože já jsem dodržoval nařízení, že mají zákaz sladkých jídel (což jsem dodržel, moučník nebyl ode mě).

V sobotu byl větší problém mrňousy zahnat, usnuli až v čase, který je za hranicí společenské únosnosti. A v neděli byl zase problém s brzkým probuzením kvůli práškům, pak druhé probuzení, potom moje probuzení, snídaně, sbalení většiny věcí a mohlo se jít na oběd do nedaleké restaurace. Syn však vyhlásil hladovku. Nejprve chtěl zůstat venku, pak mezi vchodovými dveřmi do restaurace, nakonec se nechal umluvit k tomu, aby aspoň seděl u stolu. A k jídlu se nechal přemluvit až poté, co jsme dostali své porce. Nakonec jsme se tedy najedli všichni, protože dceřina porce rozhodně nebyla v dětské velikosti.

Pak návrat, odpolední sbalení věcí a odjezd. Měli jsme štěstí, i v těch nejvíce nacpaných vlacích jsme našli odpovídající volné místo. A pak už jen předat mláďata, rozloučit se s nimi a vrátit se domů (opět štěstí, neboť mé tělo dopadlo na poslední a jediné volné místo ve vagónu, ale ti, co stáli, byli mladší než já a měli i více energie).

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Taková rána od života

Život bývá legrační a hodnocení jedné situace může vypadat různě podle toho, kdo tu situaci popisuje.

Kdo ze čtenářů a čtenářek už odhalil můj věk, tak ví, že patřím ke generaci, která byla vzdělávána v přesvědčení, že druhý největší filozof všech dob po medvídkovi Pú je Karel Marx. Ostatně trojice známá pod zkratkou MEL tehdy strašila všude a minimálně dvakrát ročně až příliš a já marně vysvětloval svým mladším sourozencům, že ten pán s mohutným plnovousem, kterého vidí na všech plakátech, není Rumcajs. A Karel Marx kdysi přišel s objevnou myšlenkou o tom, že existuje jen jedna jediná pravda. Já se s dovolením raději držím výroku inspektora Skokana ze závěru pohádky Karcoolka, který říká, že "když v lese spadne strom, máte k tomu tři pravdy: moji, vaši a toho stromu."

Tohle nechápala jedna z mých kolegyň, protože když jsme každý zvláště popisovali jednu skutečnost, tak každý z nás řekl něco, obojí byla pravda, ale vyznívalo to tak, že se bavíme o něčem jiném.

Rád uvádím příklad své dlouholeté blonďaté kámošky, který pojednává o tom, že jsme společně jeli budovat moderní hodnoty a vydělávat tvrdou českou měnu, když nás někdo předjel. A zatímco blonďatá kámoška usoudila, že nás předjelo modré auto, já jsem konstatoval, že nás předjel Ford Escort v kombíku a s naftovým motorem. Pravdu jsme měli oba, ale rozpor tam byl.

A právě různé vnímání reality a toho, co může a nemůže být pravda, je obsahem následujících řádků.

Věděl jsem, že když řekne "přijdu v jedenáct," znamená to pouze, že nepřijde před jedenáctou. Přesněji, že přijde někdy mezi jedenáctou a nekonečnem. Mé námitky, aby skutečný čas svého příchodu aspoň vzdáleně přiblížila uvedené hodině, nebrala vážně. Bylo jí to jedno.

"Asi si budu muset někoho najít," prohlásila jednou, když jsem zase urgoval dodržení termínu, který sama stanovila ("neboj, nejpozději ve dvě jsem doma," tvrdila, aby se pak domů dostavila o půl čtvrté ráno) a pohled v jejích očích obsahoval vše, kromě toho, že by uvedený výrok nemyslela vážně.

Uznávám, že je nemoderní a zpátečnické chtít, aby člověk, který dá určité slovo, dané slovo dodržel. Taky jsem nikdy netvrdil, že jsem prudce moderní a pokrokový. Jen jsem vyrostl s určitými morálními zásadami a dodržení slova k nim patřilo. Proto se s nespolehlivostí svého okolí nedokážu smířit.

"Jak jsi tenkrát říkala," začal jsem jednoho krásného dopoledne opatrně, abych ji ani slovem nepoškodil, "že si asi někoho najdeš," pokračoval jsem a rozhodl jsem se zeptat se přímo, "tak už se to stalo?"

Podívala se na mě a v tom pohledu opět bylo všechno kromě jakéhokoli citu. "Jo," řekla, "stalo," a v jejích očích jsem četl tu známou pravdu, která platí odjakživa. Když si "někoho" najde žena, je to proto, že byla nešťastná a "ten její" (podváděný manžel) se k ní nechoval správným způsobem. Když si ovšem "někoho" najde muž, je z něj automaticky zmetek, chlívák, prasák, a kdo ví, co horšího.

Ne, necloumal mnou vztek. Její chování v posledních několika týdnech před tímto přiznáním už naznačovalo mnohé. A to je vše, co jsem k tomu chtěl říct.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

P. S. Malá aktualizace: Asi tak půl roku poté, co se přiznala ke své nové známosti, mi ho i představila. Stalo se to několik dní poté, co mi ho představila má dcera. Jeho jméno jsem znal asi tak od druhého dne poté, co mi o něm řekla, ale dověděl jsem se to (jméno) od úplně nezaujaté a nepříbuzné osoby. A i když jsem ocenil to vzájemné představení, na tom, co si o něm myslím, se nic nezměnilo.

Deformace

Asi to už zažilo hodně lidí. Setká se tu větší, tu menší společnost, na přetřes přijdou různá témata, jenže zatímco před mnoha a mnoha lety charakterizoval takovou debatu kamarád Václav (jen z těch, kteří se dosud nijak neohradili proti jakémukoli tvrzení na svou adresu), "po prvním pivu jsme se bavili o ženských, po druhém o fotbale, po třetím o počítačích, po čtvrtém o politice a po pátém jsme přešli na rumy," dnes po mnoha a mnoha letech přicházejí témata úplně jiného charakteru a nejpozději jako třetí přijde otázka "a co vlastně děláte za práci?"

Kdo má nějaké běžné zaměstnání, jako účetní, úředník a podobně, dočká se maximálně konstatování "hm, to máš zajímavou práci," ale stačí, aby seděl u stolu aspoň jeden automechanik a najednou i ten, kdo v životě viděl auto jen na obrázku v časopise, zná rozdíly mezi jednotlivými typy motorů, je schopen vyjmenovat hlavní rozdíly mezi jednotlivými modely několika různých značek a podobně. Co způsobí, když mezi přítomnými je lékař (s výjimkou zubaře), nemusím ani popisovat. Ostatně, jedna z mých dávných lásek měla oba rodiče lékaře, a když jsem se zmínil, že její máma je primářkou jednoho oddělení jedné velké pražské nemocnice, první reakce byla: "A nemůžeš si jí říct o recept na tyto a tyto prášky?"

S mojí profesí jsem měl výhodu. Ještě před několika lety byla jediná reakce na mou odpověď "a co si pod tím máme představit?," poslední dobou ale přibývá těch, kteří vědí, co si představit, a tak jakmile řeknu, co je mou profesí, většinou je reakce jasná.

"Já když si prohlížím fotky v počítači, tak mi vyskočí chyba, že…“

"No v tom našem systému já zadávám evidenční čísla, ale oni to nevidí, dokud to neuložím, to je v pořádku?"

"Teď jsem našel na internetu, že…“ ano, tuto reakci mám nejraději, pak následuje většinou minimálně hodinová debata o tom, jak třídit a hodnotit informace nalezené na internetu.

Zároveň, protože mám u sebe pravidelně furt minimálně jeden mobil, jsem odborníkem i na mobily, takže se nedivím, že se mě i na první pohled seriózní lidé ptají na rozdíly mezi Samsungy, Sony Ericsony a kdo ví, jakými dalšími značkami. Z mně neznámého důvodu jsem brán i jako odborník na digitální fotoaparáty, vyřizování evropských dotací, bankovní produkty (jakou půjčku je nejlepší si vzít a jaký typ účtu je nejlepší pro běžného soukromého uživatele), a snažit se vysvětlit, že se v určité problematice orientuji při nejlepším stejně jako tazatel, je marná snaha.

Dokonalosti v tomto ohledu dosáhla jistá bývalá kolegyně.

"No prostě," řekla, "když se jmenuji Aneta, tak musím rozumět satelitním anténám."

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Únorová momentka III

"Volal mi švagr," řekla a mně se zježily chlupy na zátylku, protože neřekla, který švagr. A jako první mě napadl manžel její sestry, který občas trpí utkvělou představou, že manželství s jednou sestrou mu zakládá právo i na druhou ze sester. Ovšem poté, co se doslechl, že zmíněná sestra jeho manželky se znovu chystá na velký výlet, na ni zanevřel.

"Ne, ten ne, neboj," ubezpečila mě, když jsem položil kontrolní otázku. "Tohle byl brácha toho, no víš koho."

"A co ten chtěl?" podivil jsem se, i když už dávno vím, že tento švagr má jejího bývalého muže rád stejně jako Petr Nečas pravdu nebo Halina Pawlowská dietu.

"Tak můj bývalý od rozvodu nepracuje, a i když mi neplatí na děti, bere si od své mámy peníze a říká jí, že je dává mně. A jinak jen chodí do hospody. A mám si dát pozor, je možné, že se objeví u mého domu a bude žadonit, abych ho vzala nazpět."

"Nejlepší bude, když ho odmítneš," nahodil jsem.

"Však jsem taky švagrovi vysvětlila, že moje srdce už je někde jinde," a tím jsme přešli k příjemnějším tématům.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Týden 6/52

Šestý týden se dá charakterizovat slunečnými dny. Ty se sice ke konci zhoršily, ale ne o moc.

Pak se taky daly do pohybu události, které souvisejí s příštím měsícem. O všem (nebo aspoň o většině) se brzy dovíte.

Víkend byl pak ve znamení dohánění spánkového dluhu.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Kuřecí sobota

"To je teď tvoje řeč, španělština," upozorňuje mě spolubydlící na tradičně hrající notebook v Protlakově hospodě, ze kterého se ozývá latinskoamerický punkrock (zato zmizelo rádio, jehož vysílání se podílelo na tvorbě hudebního podkladu sobotních žranic). "To víš," odpovídám, "ale jsem ještě začátečník. Na druhou stranu, 'idiot' se řekne ve všech řečech stejně," což všechny přítomné rozveselí.

Do hospody jsem dorazil ve svém tradičním čase chvíli před osmou večerní. Oblíbený kulatý stůl je už řádně obsazen, ale vmáčknu se do volného místa a o něco málo později se zapojím do karetní hry známé pod mnoha názvy, nejčastěji pod názvem prší, což je jediná hra, ve které dokážu se soupeři držet krok. Zdejší varianta má speciální úpravu pravidel, která spočívá v tom, že kdo prohraje, dostává v další hře o jednu kartu méně, což ovšem není taková výhoda, jak se může jevit, protože v poslední hře právě o to, kdo nakonec prohraje, bojují dva karbaníci, kteří začínali každý pouze s jednou kartou. A drží se mě štěstí, ani jednou nejsem tím, kdo prohrál.

Poslední sobotu vařil sám majitel, provozovatel, vrchní i alkoholik v jedné osobě. Odmítl jsem si k pečeným kuřecím prsům dát bramborovou kaši, a tak jsem měl výsadu, že jsem dostal rýži. Jídlo výborné.

Jako většinou, i tentokrát naše sešlost připomínala výroční setkání gay klubu, ale to jen do doby, kdy okolo půl desáté vplul do místnosti ženský živel, načež se způsob debaty změnil a připomínal včelí úl, kdy se ze seriózních mužů, věnujících se výhradně opravdu chlapské zábavě, stane skupina dobyvatelů nedobytného území.

A pak, v noci, už v příjemné atmosféře mého království, jsem spokojeně usínal v povznesené náladě.

Fotka pro dnešní den:
Hezký den!

Únorová momentka II

"Já tě zabiju, ty debile," řvala matka nepřizpůsobivého původu na svého tříletého synka, který seděl schoulený na sedadle trolejbusu a třásl se strachem.

A v té chvíli si nešlo nevzpomenout na poučku o tom, jak mají v tomto etniku nádherné a harmonické rodinné vztahy.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Únorová momentka I

Sním či bdím - naproti mně se v supermarketu objeví hospodský (a už skoro kamarád) Protlak.

"Čau," řekne na úvod a opře si o můj vozík krabici plnou lahví s alkoholem, "co žes nebyl v sobotu v hospodě?"

"Ale," snažím se vysvětlit, "měl jsem návštěvu a nešlo jít do hospody," a snažím se říct, nebo aspoň naznačit, že u mě byly moje ratolesti.

"Prý u tebe byla Tamara," zabodne do mě Protlak svůj pohled, "jak jsi k ní přišel?"

A pak, že drby se šíří jen po vesnicích a malých městech.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!

Zvukostroj

Další pokrok v polidštění mého momentálního útočiště se odehrál v minulém týdnu.

Ano, jsem člověk, který ke svému životu potřebuje zvuk, ačkoli sám vydržím mlčet i několik hodin, ticho okolo mi způsobuje rozostřování pozornosti a nekoncentrovanost v reakcích. A to, prosím pěkně, nekecám. Aspoň si myslím.

"Ticha bylo dost," řekl jsem si proto, a využil toho, že před Vánoci jsem si u sympatické slečny asistentky objednal dárkové poukazy do řetězce prodejen elektroniky (nad posilovnami, squashovými hernami a prodejnami kosmetiky jsem ani neuvažoval), a vydal se do jedné z nich s posledním dárkovým poukazem. Vhodný model jsem našel skoro hned, jenže nastal problém s velkým P, a to ten, že podle regulí musí mít nákup vyšší hodnotu než je uvedena na dárkovém poukazu. Po dlouhém rozmýšlení jsem si vytáhl špuntová sluchátka, protože ta, co jsem měl, už pomalu dosluhují.

Doma jsem tu věc vybalil z krabice, a protože všechny věci tohoto typu mají intuitivní ovládání, poslechu hudby už nic nebrání.

Fotka pro dnešní den:

Hezký den!

Zkrocení zlé pračky

Kdo mě čte pravidelně, ví o článku, ve kterém jsem se zmínil o zkrocení zlé pračky. Dodávám, že služby pračky od té doby více či méně pravidelně (podle toho, jak se nakumuluje zásoba oděvů k vyprání) využívám a docela oceňuji, že na tu hodinu a něco, co probíhá samotné praní, si můžu dát oraz, protože pračka si potichu jede a ve chvíli, kdy to bručení z koupelny ztichne, vím, že mám necelé dvě minuty, než se odblokuje víko pračky a já budu moci vybrat prádlo.

Co však je na této pračce podivné, je to, že odmítá provádět ždímání. Tedy, aby bylo aspoň polojasno: Ždímání proběhne, ale ne dokonale, a prádlo je pak nutno nedůstojným způsobem ždímat ručně nad vanou. Teprve potom se mohu přesunout ke skládacímu sušáku a prádlo rozvěsit po jeho šňůrách.

Ale i na to se dá zvyknout, leč existuje minimálně jedna ženská, která tvrdí, že ve své samostatnosti zacházím příliš daleko, a že by bylo lepší, kdybych do budoucna nechal aspoň to praní na ní.

Fotka pro dnešní den:

Hezký den!

Týden 5/52

Pátý týden se dá zhodnotit relativně neutrálně. Podařilo se mi nechat si zkrátit svůj bujný vlasový porost, zaregistrovat svou želvu u oboru životního prostředí příslušného Krajského úřadu, podařilo se mi prožít víkend se svými dětmi, ale zase na druhou stranu mě zaskočila nečekaná ztráta peněz. No, tak snad zase ten další bude lepší.

Fotka pro dnešní den:

Hezký den!

Poprvé u mě

Období, kdy byli mrňousové střídavě ve stavu "nemoci" a "po nemoci," konečně skončilo. A tak mohli poprvé navštívit mé současné bydliště a hlavně nocležiště.

V pátek jsem si je převzal a zase jsme si to nasměrovali do hotelu. Měli jsme náš oblíbený pokoj, poslední dveře v horním patře. V sobotu ráno jsem musel se synem na kontrolu k očnímu lékaři. Taky jsem se tomu divil, ale oční lékař má ordinační hodiny i v sobotu, tak proč ne. A potom jsme se vrátili do hotelu, kde dcera mezitím sama od sebe uklidila celý pokoj, sbalili jsme se a vyrazili.

První kroky mých dětí po jednom z deseti největších měst v ČR byly pro ně nezapomenutelné. Všechno pro ně bylo nové, protože i když jsme sem už několikrát zamířili, pokaždé jen na konkrétní místa, ale pojmout celé město celkově se nám nikdy nezdařilo.

Dojeli jsme až ke mně, a tam na děti čekal šok neboli setkání s mým spolubydlícím. "Já tu budu jedna holka na tři kluky," hudrovala dcera, ale poté, co našla želvičku, se její tvář rozzářila úsměvem a byla v pohodě. A pak jsme zašli do restaurace, co je hned přes chodník vedle mého domu, na večeři. A nacpali jsme se pěkně, takže pak v supermarketu jen to nejnutnější.

A ještě o něco později dorazila i první oficiální návštěva, tedy sestra a bratr s přítelkyní, takže bylo veselo. "Máš tady hrozné horko," prohlásil bratr, stojící těsně u radiátoru, a okamžitě otevíral okno za účelem větrání. Děti byly rozjařené a až téměř k půlnoci odmítaly usnout.

Plán na neděli jsem musel překopat, a tak jsme vstali, nasnídali, sbalili, vyrazili, zastavili, naobědvali, odjeli na nádraží, odjeli expresem, přestoupili, dorazili, takže jsem už jen předal, rozloučil se, odjel, vrátil, usnul.

Fotka pro dnešní den:

Hezký den!

Tamara

"To tu byla v noci Tamara?" zeptal se spolubydlící, když jsem se ráno chystal k odchodu a on mimořádně vstal (už asi týden úspěšně simuluje angínu).

Tamara se pochopitelně nejmenuje Tamara, ale je to taky ženské jméno, tak co.

"Jo," potvrdil jsem a hned jsem doplnil otázku, "jak jsi to poznal?"

"No podle toho, jak se chechtala v koupelně," ukončil hovor spolubydlící. Nevýhoda života s mým spolubydlícím je v tom, že můj spolubydlící zná všechny lidi svého věku + 7 let, a o každém toho ví hodně, a skoro o nikom z nich nic pozitivního. "A co tu dělala?" zajímal se dál.

"Přišla se podívat na Misfits," odpověděl jsem podle nejčistší pravdy, protože zmíněný seriál byl hlavním a jediným důvodem návštěvy osoby dámského pohlaví v mém doupěti, které jinak chráním podobně jako Shrek svou bažinu.

Tamara je slečna, kterou jsem potkal v hospodě. Byl jsem na hranici mezi stavem použitelnosti a stavem beztíže. Debatoval jsem se spolubydlícím o některých aspektech španělské občanské války a ona se zapojila do debaty, což obvykle nemám rád, ale v té chvíli jsem, vzhledem ke svému momentálnímu stavu, neměl morální sílu proti vměšování se do debaty moudrých filosofů cokoli namítat. A téma Misfits se naskytlo jako druhé hned po španělské občanské válce, což je jasný důkaz toho, jak všechno souvisí se vším, a něco s něčím ještě víc.

Nakonec si asi na mě vzala telefonní číslo a jednou takhle k večeru mi začaly chodit zprávy, že by se ráda stavila a podívala se na druhou řadu Misfits, kterou zatím neviděla. Racionálním způsobem jsem se jí to snažil vyvrátit, ale byla neoblomná a za hodinu už stepovala před domem.

Nuže, to bylo poprvé, co do mého momentálního království vstoupila ženská noha. Potom zhlédla několik dílů seriálu, konstatovala, že druhá série je ještě brutálnější než ta první, taky konstatovala, že mám ve svém miniaturním království neskutečný bordel (což je, prosím, nechutná pomluva, můj soukromý bordel, neboli akademický pořádek, je naprosto skutečný), zavedla debatu o Barceloně (to je to město ve Španělsku, kde se hraje výborný fotbal), a nakonec asi na čtvrtý pokus odešla a zmizela ve tmě.

Fotka pro dnešní den:

Hezký den!

Prachy v prachu

Často jsem četl o lidech, kteří díky své nepozornosti přišli tím či oním způsobem o peníze. Vždycky jsem nad tím nevěřícně vrtěl hlavou, vždyť dávat si na své věci a cennosti pozor není žádný problém. Celé roky mám peníze v peněžence, mince zvlášť a bankovky zvlášť, peněženku pořád na stejném místě a neustále pod kontrolou. Ale nepředbíhejme…

"Zvolte jazyk," vyzval mě bankomat a můj ukazovák se přiblížil k tlačítku vedle obrázku vlajky, která jde pravidelně vysoko na stožár při hraní české národní hymny. "Zadejte PIN a stiskněte OK," prohlásil bankomat a i tuto jeho prosbu jsem vyplnil.

Z další nabídky jsem si vybral "Dotaz na zůstatek," bankomat chvíli hučel a zobrazil informaci o tom, že požadavek se zpracovává. Po chvíli zobrazil sumu mých finančních prostředků. Nebylo to zlé, ale k tomu, abych si splnil svůj sen o domě na karibské pláži, mám pořád daleko. I přestal jsem snít a vybral jsem si "Výběr hotovosti."

Bankomat zobrazil tabulku se standardními částkami a já nacvičeným pohybem vybral tlačítko označené slovy "Jiná částka," protože téměř pokaždé vybírám nějakou nestandardní částku. Pak jsem zadal, kolik chci, zvolil, že je to správně a že stvrzenku prozatím nechci.

Bankomat chvíli hučel, pak vysunul moji kartu, zapípal a požádal mě o odebrání karty. Uchopil jsem kartu mezi dva prsty a rychlým pohybem ji vytáhl a vrátil na její čestné místo. Bankomat zavrčel a v jiném otvoru se objevil balíček bankovek. Stejně rychlým pohybem jsem vytáhl bankovky a přepočítal si je. Mohl jsem spokojeně konstatovat, že jsem dostal tolik, kolik jsem požadoval.

Bankovky jsem vsunul do peněženky, aby dělaly společnost už usazeným bankovkám. Peněženku jsem zavřel a vrátil na její obvyklé místo.

Utratil jsem relativně dost, ale pořád mi v peněžence zůstala částka, kterou platím spolubydlícímu jako svůj podíl na nájmu. Spokojeně jsem se vydal domů.

A někdy v této fázi došlo k něčemu, co způsobilo, že když jsem chtěl spolubydlícímu předat finanční obnos, zel prostor pro bankovky v mé peněžence prázdnotou.

Nevím, kdo mě obral, nevím, kde jsem peníze vytrousil. Několikrát za tu dobu, než jsem se rozjel domů, jsem si peníze kontroloval.

Tak už taky patřím k těm, co, aniž by o tom věděli, přišli o peníze…

Fotka pro dnešní den:

Hezký den!

Mráz

Nečekal jsem to a ostatně, kdo by to na začátku února čekal, ale měl jsem pocit, že zmrznu. Pokaždé, když se mé tělo ocitlo mimo budovy ve volném prostoru, během několika mála okamžiků mnou začala otřásat zima. To jsem si nezasloužil, a proto jsem zapadl do supermarketu, ale bohužel, ani nákup, ani zahřátí se pod fukarem nepomohlo k lepší náladě. Venku jsem zase mrznul.

Ve své touze po seznámení se s jedním z deseti největších měst v ČR jsem projížděl jednotlivé linky zdejší MHD a sledoval, kudy vedou a jak jednotlivé městské části vypadají. Chvílemi jsem narážel na zajímavá místa, chvílemi mi připadalo, že zas tak velké rozdíly mezi jednotlivými městskými částmi nejsou.

Dnes tedy velmi krátce - mrzne a nemám z toho radost.

Fotka pro dnešní den:

Hezký den!