Mé dekády - druhá dekáda

Protože na konci letošního roku to bude poprvé, co číslice označující můj věk v letech bude začínat čtyřkou, je optimální čas na krátká ohlédnutí za prvními čtyřmi dekádami mého života. Dnes se budu věnovat dekádě druhé, tedy časovému úseku začínajícímu mými desátými narozeninami a končícímu dnem bezprostředně předcházejícím mým dvacátým narozeninám.

Jako každý jedinec mého věku a vzrůstu jsem byl pilným školákem. Nechci, aby to vyznívalo nějak vychloubačně, protože stejně jako neumím lhát, neumím se ani vychloubat, ale vždy jsem patřil k té lepší polovině třídy, což ne vždy bylo plně doceněno, už proto, že sem tam se objevil spolužák s o něco málo lepšími výsledky, což bylo bráno jako důkaz mé neodpovídající žákovské kázně.

Po přechodu na druhý školní stupeň jsem změnil většinu spolužáků a budovu školy. Také bohužel téměř všechny učitele. O tom, jaké souboje jsem sváděl s učitelkou matematiky, jsem psal už dávno a ta osoba nestojí za to, abych se k ní ještě někdy více vyjadřoval.

V dalších letech jsem byl fascinován hokejovým mistrovstvím světa a zlatými medailemi tehdejší československé reprezentace. Méně fascinován jsem byl spartakiádou, jejíhož nácviku jsem se naštěstí neúčastnil, už proto, že tělocvik nepatřil k mým oblíbeným předmětům. Nepatřil dokonce ani k mým neutrálním předmětům.

Asi jako u každého, i u mne se objevila otázka, čím budu. Padaly různé návrhy, některé dokonce hraničící s trestním zákonem, ale smysluplná odpověď se nevyskytla, proto bylo rozhodnuto, že budu ve svém dalším vzdělávání pokračovat v gymnaziální budově, která shodou okolností sídlila jen o dvě poschodí výše než budova základní školy (dnes sídlí úplně jinde a nemá vůbec tu atmosféru, kterou měla na původní adrese). Přijímací zkoušky jsem zvládl absolutně bez zaváhání, dokument oznamující mi přijetí jsem sice dostal za poněkud neodpovídajících podmínek (jen tak z ruky do ruky na školní chodbě) a mohl jsem se těšit na další rozšiřování mých znalostí.

Jak si tak vzpomínám, o tomto období jsem taky už před několika lety psal v článcích, shrnujících jednotlivé roky mého života na konci 80. a začátku 90. let minulého století. Byl jsem už tenkrát jedinec konzervativní a seriózní, jehož hlavní náplní dnů byla škola, hokej a kamarádi, později se přidávalo i získávání zkušeností více či méně osobního charakteru, o kterých slušný jedinec jako já taktně pomlčí, i když tím nahrává různým dohadům a domněnkám.

V posledním roce základní školy jsem absolvoval předtaneční a ve druhém roce gymnázia taneční, čímž jsem se mohl stát lvem salónů, králem parketu a ozdobou všech plesů. Přestože někteří spolužáci o smysluplnosti tohoto počínání pochybovali, já jsem si kurzy tance a společenské výchovy užíval a dodnes si dokážu užít téměř kterýkoli ples.

Pak jednoho podzimu přišla změna politické situace, a co dříve platilo, najednou neplatilo. Ještě v oněch dnech, kdy nic nebylo jisté, jsem musel na mnoha místech vysvětlovat, proč jsem vyzýval své spolužáky ke stávce (tato informace se velmi rychle šířila díky známému leštiči kliky u ředitelny, alias spolužákovi práskačovi), nicméně celý ten otřes jsme všichni přežili.

Poslední rok školy byl pak ve znamení maturit a hlášení se na různé školy vysoké. V tom prvním jsem uspěl (ano, i o tom jsem už psal), v tom druhém pak výrazně méně, nevyšlo mi tenkrát ani odvolání ani úlet s pokusem studovat obor, o kterém jsem do té doby měl jen velmi mlhavé představy, a tak jsem se na rok stal studentem pomaturitního studia, což bylo pro mne v oné situaci naprosto optimální, protože na pomaturitní studium se nekladly takové nároky a získal jsem několik nových vědomostí, ze kterých teoreticky a filozoficky čerpám dodnes.

Ale - a i o tom jsem už psal - ani toto nebyla moje konečná ve vzdělávání, pročež o pouhý rok později jsem už stanul nejprve u přijímacích zkoušek, poté u druhých a nakonec, ač se to zdá neuvěřitelné, i u zápisu k vysokoškolskému studiu. Každý, kdo čte můj blog pravidelně (a ty občany chválím), ví, kde, kdy a za jakých okolností to bylo a i který obor že jsem to studoval.

Díky tomu, že místo mého studia bylo vzdáleno nějakých 360 km od mého bydliště, nejezdil jsem domů tak často jako mnozí mí spolužáci, čímž se mi vytvořil prostor k tomu, abych kromě života studijního poznával i život společenský, rockové kluby a dále.

Během prvního ročníku se tak přiblížila konečná pro mé dnešní pojednání. Za přibližně čtvrt roku se objeví další díl.

Fotka pro dnešní den:Hezký den!